Letos to je 275 let od okamžiku, kdy byla v roce 1747 v Paříži podepsána smlouva s pány Diderotem a D’Alembertem jako s řediteli díla, které neslo název Encyklopedie.

Podle Pierra Lepapa, francouzského spisovatele a esejisty, se tehdy většina příslušníků tehdejších elit, počínaje policejním ředitelem a konče filosofy, představovala Boha jako hodináře-geometra a svět – a možná člověka samotného – jako stroj, z něhož se získá maximální výkon, když se popíší, pochopí a zracionalizují všechna jeho soustrojí. Když se vytvoří společný jazyk, v němž by bylo možné všechny věci pojmenovat pro každého stejně a srozumitelně. Za touto prací byla touha po pevném řádu, zřetelné formě, jasných principech s předvídatelnou dynamikou.

Toto přesvědčení vládlo prakticky až do minulého století, kdy filosofové v řeči, kterou Václav Havel nazval později ptydepe, viděli past a vzali si za úkol vysvobodit jazyk za zajetí ideologie. Česko-italský filosof Václav Bělohradský to tehdy definoval takto: „Musíme nalézt způsob, jak se osvobodit od povinnosti řídit se veřejnými mapami, které nám předepisují, jak máme myslet i jak máme vonět.“ Veřejným mapám vyčítal, že v nich není zachyceno hledisko, z něhož ta mapa byla nakreslena. V masové produkci měřitelného viděl nebezpečí, protože informace, názory, události a postoje se hodnotily a hierarchizovaly, obměňovaly, strukturovaly, replikovaly a valily prostorem jako záplavy. Sdělení bylo stále více, ale skutečnosti stále méně.

Vznikem internetu, sociálních sítí a algoritmů ve 21. století se tento proces ještě urychlil, informace a kontext vytlačily aktuality a emoce převládly nad informacemi. Skutečnost byla odsunuta do nedohledna. Dnes jsou informace i mravy vinou aktualit a blábolu stlačeny dolů a veřejné mínění, které encyklopedisté vymysleli, se rozpadlo. A stejně se rozpadly i veřejné mapy, protože do nich byly postupně zapracovány hlediska všech a už se podle nich nedá nikam dojít. Veřejné mínění je nahrazeno eruptivními výlevy emocí, medialitou, která je těžko regulovatelná jako plazma a podléhá spíše pravidlům teorie her a politici si s tímto fenoménem nevědí rady a populisté tuto situaci zneužívají. To platí zejména o naší civilizaci, kde lidé žijí v různých názorových bublinách, v nichž často již nehledají nové informace, ale pouze souhlas. Proto výsledky voleb jsou často překvapivé a těžko se sestavují kompaktní vlády.

Jiná je situace v Rusku, kde výsledky průzkumů spíše ukazují na účinnost propagandy, než na to, co si tam lidé myslí. Válku Vladimíra Putina v dubnu schvalovalo podle centra Lebeda 82 procent Rusů, což je o 11 procent více než na počátku války.

Zajímavé je srovnání s výsledky průzkumu v Bělorusku, kde lidé mají více informací, protože tam mohou vidět i polské či jiné televize s autentickými záběry z války a kde ruská propaganda na ně nemá takový vliv: Podle průzkumu institutu Chatham House ruskou invazi podporuje jen 23 procent dotázaných a zapojení jejich armády do války podporuje jen pět procent respondent