Celou školní docházku až do nástupu na Elektrotechnickou fakultu VUT Brno v říjnu 1962 jsem žil ve dvou diametrálně odlišných světech. Doma, mezi příbuznými a rodinnými přáteli se věci nazývaly pravými jmény, ve škole a ve veřejném prostoru, kde nebylo jisté, kdo naslouchá, se preventivně lhalo frázemi Rudého práva. Rodina byl svět bezpečí a pravdy, který působil jako kotva proti vnějšímu oceánu komunistické totality s uceleným systémem vymývání mozků. Proto výchova v rodinách, kde se udržovaly a předávaly tradice demokratické předmnichovské republiky, tradice víry a povědomí o svobodném světě, byla tou nejmocnější zbraní proti komunistické ideologii a propagandě. Proto jsou pro každou totalitu soudržné rodiny (i po rozvodu rodičů zůstávají k předávání tradic a zkušeností prarodiče) tou největší hrozbou její existence, neboť účinně brání indoktrinaci.
Marx-leninismus si byl této hrozby vědom, a proto k ideologii komunistů patřil kolektivismus, výchova dětí v kolektivech mimo vliv rodiny. Začátkem 50. let se v některých českých městech začaly stavět kolektivní domy, zkráceně „koldomy“. Ten v Gottwaldově (Zlín) měl jen jakési spací buňky, vařit se mělo ve společné kuchyni a vůbec celý život obyvatel včetně dětí se měl odehrávat ve společných prostorách. Projekt se však rychle zhroutil, rodiny se radši tísnily ve svých buňkách, vařily si na různých ručních vařičích a společné prostory zely prázdnotou, takže „koldům“ byl přestavěn na obyčejný činžák (podle vzpomínek jedné známé, která ve zlínském „koldomě“ prožila dětství). A obdobně dopadly izraelské kibucy, jak bylo nedávno uvedeno na NP. Současný progresivismus se z těchto krachů poučil a uplatňuje jinou strategii – k rozbití klasické rodiny a k eliminování tradic, jež rodiny nesou, využívá menšinová hnutí jako LGBT+.
Vyjít z domu bylo jako vstoupit do nějaké počítačové hry, která však byla až příliš reálná. Bylo to jako propadnout se do Matrixu, takže nezbylo než si k vlastní ochraně vytvořit avatara. Ten můj si každé ráno před odchodem do školy uvázal pionýrský šátek, neboť první věcí, kterou se zahajovalo vyučování, byla kontrola, zda má každý pionýrský šátek. Poté jsem vyšel z velkého domu s cimbuřím kolem střechy naproti hlavního nádraží v Brně a vyběhl po schodech vedle hotelu Grand na Josefskou ulici. Zde jsem minul řadu opuštěných obchodů, které komunistický stát ukradl jejich majitelům. Měly prázdné, zaprášené výlohy, v lepším případě v nich byly propagační tabule s hesly jako třeba „S rudou Čínou je nás miliarda“ a „Pětiletku splníme za 4 roky“. Když jsem prošel Orlí ulicí na tř. Vítězství (nyní opět Masarykova), pak průchodem před Starou radnicí a zabočil vpravo na Panskou ulici, prázdné obchody se opakovaly.
Tady však byly propagační tabule v jejich opuštěných výlohách vylepšeny materiály ke korejské válce. Často na nich bývala karikatura Strýčka Sama s cylindrem z americké vlajky, židovským skobovitým nosem a hlavně s pařáty, z nichž kapala krev (na černobílém plakátu provedena červeně), to doplňovaly fotografie korejských dětí popálených napalmem a nechyběly ani kresby bomb, z jejichž nitra lezou mandelinky bramborové, či jiných s velkým „A“. A samozřejmě hesla o imperialistických válečných štváčích, o zločincích z Wall Streetu, jejichž pikle jsou odsouzeny k nezdaru a oni sami skončí v propadlišti dějin, protože „sovětská armáda je záštita míru“. Určitě se najdou rozumbradové, kteří mi v komentářích vytknou, že to přece všichni vědí, ale ono vědět a prožít je setsakramentský rozdíl. I téměř po více než pětašedesáti letech některé z těch odpudivých propagandistických tabulí vidím stále před očima.
Potom můj avatar přes náměstí Družby národů (dnes opět Dominikánské) prošel na „Kandu“ (park Na Panenské, kde už řadu let stojí hotel International a zbytek padl za oběť současné stavbě koncertní haly) a po Besední ulici konečně došel na Komenského náměstí k budově JAMU, v jejíž pravé polovině se nacházela moje osmiletá základní škola.
Většina čtenářů má asi pionýrskou organizaci zafixovanou v podobě, jakou nabyla v 80. letech, tedy jako jakousi nápodobu skautu. Když jsem se na jaře 1954 stal pionýrem já (na radu rodinných přátel, kteří přemluvili otce), a to až v druhé vlně (v první, na podzim 1953, byli přijati spolužáci s dělnickým původem), byl Pionýr nudný, ale přesto nebezpečný travič duší. V podstatě jsme nedělali nic jiného, než schůzovali, a to opět ve škole po vyučování, často za vedení učitelů, kteří plnili funkci pionýrských vedoucích. Časem jsme dostali jako vedoucí nějakou svazačku a utkvělo mi v paměti, jak nás učila psát posudky. Dostali jsme za úkol napsat posudek na jiného spolužáka se všemi náležitostmi, jež takový kádrový materiál měl mít, tedy jakého původu dotyčný je a jaký má vztah k lidově demokratickému zřízení, zda je „oblíben v kolektivu“ nebo se naopak straní. Můj avatar byl natolik účinný, že mi až mnohem později došlo, že nás v Pionýru vlastně učili udávat jeden druhého.
To ještě umocňovala povinná četba Gubarevova Pavlíka Morozova. Od čtvrté třídy (1953/54) jsme měli povinnou ruštinu a jako první ukázka sovětské dětské literatury byl pochopitelně Pavlík. Někdo na internetu napsal, že z představy, že se tento příběh o udavači vlastního otce vnucoval českým dětem, „opravdu běhá mráz po zádech“. Já mu tehdy ani vlastně nerozuměl, nedokázal jsem onu postavu, kterou Pavlík nenávidí a udá, spojit s osobou jeho otce, neboť to bylo něco tak obludného, že se to naprosto vymykalo chápání desetiletého kluka, kterým jsem tehdy byl.
Kromě justiční zvůle, které se v komunistické novořeči říkalo „třídní spravedlnost“, a propagandistické palby, která se na nás snášela ze všech tehdejších medií, bylo zapotřebí ke zlomení vůle k odporu všechny lidi ožebračit, sebrat jim úspory. To komunisté provedli měnovou reformou k 1. červnu 1953. Mnozí historici se dnes na reformu dívají úzce ekonomicky, když tvrdí, že „měla odstranit rozpor mezi rostoucí kupní silou obyvatelstva a nedostatkem spotřebního zboží na trhu“. Jenže kupní síla naší rodiny klesala a nikoli rostla, a na trhu bylo více spotřebního zboží než o pět let později, protože ještě přežívali soukromní výrobci, ještě existovaly soukromé obchody a dobíhaly předúnorové výrobní programy, kdežto těžký, rozuměj zbrojní průmysl se teprve v rámci 1. pětiletky startoval. Takže výše uvedené tvrzení je spíše nepravdivé než pravdivé a může je hlásat jen nějaký katedrový učenec, který vůbec nic neví o atmosféře té doby.
Ve skutečnosti se jednalo o to, aby bylo celé obyvatelstvo Československa zbaveno finančního zázemí a vydáno na milost a nemilost režimu. Lidé, kteří nemají žádné úspory a jsou nuceni každý den bojovat o holou existenci, jež závisí na libovůli komunistů, jsou 24 hodin denně vydíratelní a nebudou pomýšlet na nějaký odboj. A opravdu, kromě bratří Mašínů k žádnému odboji nedošlo (a pokud přece jen, byly to vesměs provokace StB jako akce „Světlana“). Ono se totiž zapomíná, že součástí reformy bylo vyvlastnění a zrušení všech penzijních a investičních fondů převedených v roce 1945 do vázaných vkladů, takže peníze, které si do nich lidé ukládali po desítky let, napřed vláda Národní fronty zablokovala a komunisté poté ukradli.
Prakticky to znamenalo ekonomickou likvidaci střední třídy. Ze 78 miliard Kčs na účtech fyzických osob patřilo 25 % „bílým límečkům“, 20 % podnikatelům a živnostníkům, 18 % dělníkům a 10 % důchodcům. Krádež úspor zlomila hlavně starší lidí a zároveň si naprostá většina obyvatelstva uvědomila, že nejsou ničím jiným než novodobými otroky, nevolníky komunistické strany, v podstatě se celý stát stal majetkem KSČ. A jestliže dnes někdo najde tu drzost hlásat, že Češi přijali komunismus až příliš ochotně, tak prostě neví, o čem mluví, anebo je to užitečný idiot, který papouškuje názory, jež z taktických důvodů šíří ti lidé, kteří se zhlédli v evropském superstátu, neboť ten údajně má jakékoli totalitě zabránit.
Pravda, k jedné demonstraci došlo, a ta se dokonce označuje jako povstání. V Plzni pobouření dělníci Škodovky vyrazili dopoledne 1. června 1953 k radnici na náměstí Republiky. Nakonec se do demonstrací zapojilo cca 20 000 lidí, byla obsazena radnice, rozhlas a budova soudu a uskutečnil se i pokus osvobodit politické vězně z věznice na Borech. Ještě během odpoledne však jednotky Pohraniční stráže, armády.vojsk ministerstva vnitra a Lidových milic obnovily kontrolu nad městem a kromě následných procesů, v nichž bylo odsouzeno 381 osob a stovky dalších propuštěny z práce a násilně přesídleny do pohraničí, došlo i na čistky v KSČ a přece jen k přibrždění militarizace průmyslu.
Už asi 35 let mám v Plzni kamaráda, který se zabývá historií parašutistických výsadků za války, osvobozením Plzně americkou armádou a životem v Plzni za německé okupace. Docela mě překvapil, když se mě jednou zeptal, zdali vím, proč k povstání 1. června 1953 došlo právě v Plzni, a hned mi odpověděl: „Protože za války Němci škodováky rozmazlovali a oni si mysleli si, že komunisté budou taky.“ Tento názor nepřímo podporuje výrok prezidenta Antonína Zápotockého, který v projevu po potlačení povstání prohlásil, že „nelze vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno“. Kdo si myslí, že ona poznámka o rozmazlování je přehnaná, nechť nahlédne do publikace Zdeňka Roučky Práce je čest, Plzeň a Škodovka za protektorátu.
I přesto, že 5. března 1953 zemřel Stalin a 14. března šel za ním Gottwald, byla doba až do roku 1956 asi nejhorší. Při zpětném pohledu se mi jeví jako největší nápor sovětizace. S konečnou platností zmizely soukromé obchody, řemeslníci a živnostníci museli zavřít své provozovny a vytvořit družstva, přestaly existovat soukromé ordinace lékařů (nahradily je všechny ty MÚNZ, OÚNZ a KÚNZ), byla dovršena násilná kolektivizace zemědělství a též se přepisovaly dějiny. Československo osvobodila jen Rudá armáda a všechno na světě vynalezli Rusové, Jabločkov žárovku a letadlo Možajskij. Zřetelně se projevila snaha likvidovat z tradice křesťanství vycházející svátky jako třeba Vánoce a zavést místo nich ruské – místo Mikuláše dědu Mráze a místo Vánoc jolku. Osobně si myslím, že tehdy byly na stole i plány učinit z Československa další svazovou republiku SSSR, ale že se tohoto kroku zhrozili i někteří členové ÚV KSČ, neboť oni nejlépe věděli, jaká je podstata sovětského režimu.
Každopádně bylo štěstí, že komunistické hnutí utrpělo v roce 1956 těžkou ránu na prestiži, když nový první tajemník KSSS Nikita Chruščov odhalil v tajném projevu na XX. sjezdu strany Stalinův kult osobnosti. Přestože jsme o tom oficiálně nic nevěděli, pro československé komunisty to musel být těžký otřes sebedůvěry a režim přece jen trošičku změkl. Monstrózní Stalinův pomník na Letné byl sice odstřelen až v listopadu 1962, takže jsem ho na vlastní oči viděl, když jsem jako středoškolák cvičil v roce 1960 v Praze na spartakiádě, podstatnější však bylo, že v roce 1960 se uskutečnila amnestie politických vězňů. Z celkového počtu 8 708 muklů (Mužů Určených K Likvidaci) jich bylo 5 601 propuštěno. My jsme sice v rodině žádného mukla neměli, ale táta, opět v rámci dalšího kola prověrek, nesehnal jiné místo než u „čerpáků“, tj. zaměstnanců krajských vodohospodářských úřadů, kteří v turnusech žili v maringotkách někde v polích a měřili každých šest hodin vydatnost pramenů v tom kterém kraji. Bylo to typické zaměstnání pro propuštěné mukly a táta se s jedním z nich skamarádil do té míry, že se mu svěřil s tím, jak to vypadalo při otrocké práci v uranových dolech. Pak už jsem ani nemohl mít nějaké iluze o komunismu, a když pak tohle všechno vyplavalo na jaře 1968 na povrch, byly to pro mě známé, nepřekvapivé věci.
Už předtím, na jaře 1958, se mě komunismus opět dotkl velmi osobně. Končil jsem základní osmiletou školu s výborným prospěchem na pololetním vysvědčení a chtěl jsem dál studovat na elektrotechnické průmyslovce. Nebyl jsem však přijat, údajně kvůli velkému počtu uchazečů, ve skutečnosti proto, že jsem neměl dělnický původ. Nesl jsem to velmi těžce a od té doby nenávidím všechny kvóty a různá vedlejší kritéria, která rozhodují o přijetí na jakoukoli školu místo prospěchu a nadání. Pokládám za krajně nemorální i pozitivní diskriminaci, která na amerických univerzitách dává přednost černošskému uchazeči před bělošským či před Asiatem. Pokud má ten černošský student charakter, bude se po dokončení studia až do konce života potýkat s poznatkem, že vystudoval na úkor někoho jiného a že se asi opravdu nevyrovná bělošským či asijským studentům, když se na studium dostal díky barvě pleti a nikoli kvůli schopnostem. A samozřejmě ten bělošský uchazeč nebo Asiat, který nebyl kvůli němu přijat, až do konce života zahořkne, protože něco takového se nezapomíná. Výsledkem pozitivní diskriminace jsou tedy hned dva morálně poznamenaní lidé na každého takto přijatého studenta a ještě celý pytel negativních emocí. A totéž platí o kvótách pro ženy. Myslím, že už to tady na NP má kamarádka Daniela Kovářová několikrát napsala – každé místo, které ženy dostanou na základě kvót, vlastně jen potvrzuje jejich nesvébytnost, jejich „druhost“ – tedy pravý opak toho, o co emancipátoři usilují.
Ale vraťme se do jara 1958. Asi koncem května jsem osobně nesl mou a ještě přihlášky asi osmi spolužáků do budovy nově zřízené dvanáctileté střední školy na Koněvově ulici (dnes gymnázium Na Vídeňce). Tímto úkolem mě pověřila třídní soudružka učitelka, která nás poslední dva roky na základní škole učila ruštině. Nevím jistě, zda byla členkou KSČ, ale dá se to předpokládat, když zastávala funkci zástupkyně ředitele. Každopádně to byla vysoká, sošná žena plných tvarů, jedna z těch, jak jsem zjistil v dospělosti, které se líbily mému tátovi (moje matka byla štíhlá a spíše drobná). S mou třídní se táta seznámil o rok dříve, na zimním výcvikovém kurzu, kterým byl v osnovách pro 7. třídu.
Škola nemohla sehnat žádného lyžařského instruktora, táta se přihlásil a jel s námi do Jeseníků. Třídní učitelka jela také, takže se znali lépe než jen z rodičovských schůzek – jak dalece, zůstalo jejich tajemstvím. A po zamítnutí mé přihlášky na elektrotechnickou průmyslovku ti dva upekli plán. Především moje třídní navrhla tátovi, ať podá náhradní přihlášku na nově zřízenou dvanáctiletou střední školu, poněvadž o ni kvůli prodloužené školní docházce nebudou mít rodiče takový zájem (ještě stále existovaly jedenáctileté střední školy, na nichž bylo k maturitě o rok blíž) a co bylo podstatné, „upravila“ moje kádrové materiály, které přihlášku doprovázely, jak se táta mnohem později uřekl. Přitom jsme v rodině neměli žádného politického vězně, ani bývalého funkcionáře zrušených politických stran či vesnického kulaka nebo příslušníka západní armády, takže by to bylo směšné, kdyby to podstatně neovlivnilo můj život. A tak se stalo, že do budovy, do níž jsem v květnu nesl svou přïhlášku, jsem 1. září 1958 nastoupil jako novopečený žák 9. třídy.
Měl jsem vlastně velké štěstí. V té době byly tisíce dětí, kterým komunistický režim právo na vzdělání upřel, které nesměly mít ani maturitu, děti z rodin „třídních nepřátel“. Mohly se maximálně vyučit neatraktivním a tělesně namáhavým oborům. Kolik talentů bylo takto zadupáno do země, dnes už nikdo nespočítá. Ačkoli se komunisté zdravili „čest práci“ a na schůzích zpívali Píseň práce s veršem vše, co člověk užívá, ze šlechetné práce vyplývá, ve skutečnosti prací opovrhovali a používali ji jako trest.