V českých debatách o minulém režimu se opakovaně objevuje zvláštní typ argumentu. Nejde v něm o to, zda byl někdo potrestán, zda se omluvil, zda se jeho chování dlouhodobě změnilo nebo zda představuje reálné riziko. Klíčová teze zní jinak: některé činy prý člověka ontologicky diskvalifikují navždy. Ne že něco udělal špatně, ale že se tím stal někým, kým už zůstane.

Na první pohled to působí přísně, ale morálně jasně. Při bližším pohledu však vyjde najevo, že nejde o morální přísnost, nýbrž o hluboký problém v samotném chápání normativity.

V moderním právním a etickém myšlení je norma vždy vztahová a časová. Platí mezi lidmi, v určitém rámci, s jasně definovanými důsledky. I trest, jakkoli tvrdý, má začátek, průběh a konec. Má proceduru, autoritu, možnost přezkumu. Především ale neříká, kým člověk je, nýbrž co se s ním v důsledku konkrétního jednání stane.

Ontologizovaná normativita tento rámec ruší. Trest není uložen, ale rozpuštěn do identity osoby. Neexistuje rozhodnutí, pouze konstatování. Neexistuje konec, pouze trvalý stav. Neexistuje možnost korekce, protože ontologie se nekoriguje. Vina se neměří, neodpykává ani nevyvažuje — jednoduše je.

Tím se normativita zásadně mění. Přestává být nástrojem regulace chování a stává se způsobem klasifikace lidí. Společnost už neříká: „toto jednání je nepřijatelné a nese tyto důsledky“, ale: „tento člověk je nepřijatelný“. Rozdíl je zásadní. V prvním případě jde o odpovědnost, v druhém o ontologickou stigmatizaci.

Jenže tím vzniká další, ještě vážnější problém. Pokud je normativní status osoby ontologický, musí existovat někdo, kdo tuto ontologii správně rozpozná. Někdo, kdo ví, kdy byl překročen nevratný práh. Někdo, kdo dokáže rozhodnout, že v tomto případě už žádná změna nemůže nic napravit. Takový systém nutně předpokládá ontologickou nadřazenost určitých osob — těch, kdo „vidí podstatu“.

Tito interpreti normativity už nejsou vázáni procedurou ani pravidly. Nejsou soudci v právním smyslu, protože jejich rozhodnutí není přezkoumatelné. Nejsou ani morálními aktéry mezi ostatními, protože jejich soudy nepodléhají omylu. Stávají se držiteli správné ontologie. Tím se normativní prostor neotevírá spravedlnosti, ale hierarchii.

Výsledkem není vláda práva ani etika odpovědnosti, ale cosi, co bychom mohli nazvat morální aristokracií. Nejde o aristokracii původu ani moci, ale o aristokracii údajného morálního vhledu. Jedni jsou navždy posuzováni, druzí navždy posuzují. Kritérium, kdo patří kam, přitom není samo normativně omezeno — je ontologicky předpokládáno.

Takový systém je paradoxní i společensky nefunkční. Nepřispívá k tomu, aby se lidé chovali lépe, protože nepracuje s možností změny. Nepomáhá společnosti zpracovat minulost, protože ji fixuje jako trvalé morální absolutno. A nakonec ani nechrání normy, protože je vyvazuje z pravidel, která by omezovala jejich zneužití.

Norma, která nemá proceduru, časovost a možnost revize, přestává být normou. Stává se rituálním označením. A společnost, která trest nahrazuje ontologií, se vzdává jedné ze svých nejdůležitějších schopností: rozlišovat mezi vinou, odpovědností a důvěrou.

Možná právě proto se k tomuto typu myšlení tak snadno vracíme. Nabízí morální jistotu bez námahy pravidel. Jenže cena je vysoká. Místo práva dostaneme stigma. Místo odpovědnosti hierarchii. A místo vyrovnání s minulostí její nekonečné prodloužení do přítomnosti.