Na Moravě se Němci a Češi dokázali domluvit

Nedávno jsme si připomněli 120. výročí významné události, kdy se na Moravě místní Češi a Němci dokázali domluvit na zásadách vzájemného soužití. Tzv. moravské vyrovnání tvořily čtyři zákony schválené ve dnech 16 – 22. listopadu 1905. Tyto zákony obsahovaly, nové zemské uspořádání, nový volební řád do zemského sněmu, nová pravidla pro užívání obou zemských jazyků, rozdělení školských úřadů podle národnostního klíče a pravidla pro zakládání škol a školní docházku.

První zákon upřesnil pravomoci zemského sněmu a zemského výboru ((něco jako místní vláda), jejich složení a formu jednací řád.

Důležitý pak byl nový systém voleb do Moravského zemského sněmu. K dosavadním třem volebním kuriím, velkostatkářské, obchodně živnostenské a městských obcí, venkovských obcí, přibyla čtvrtá všeobecná kurie, jejíž poslanci byli voleni na základě všeobecného a přímého volebního práva. To byl velký rozdíl proti Českému zemskému sněmu, který byl složený pouze z prvních tří zmíněných kurií a volební právo bylo omezené minimální platbou ročních daní.

Počet poslanců Moravského zemského sněmu byl zvýšen ze 100 na 151. Všechny kurie kromě velkostatkářské byly rozděleny národnostně a každá národnost volila stanovený počet poslanců odpovídajícímu zhruba poměru obyvatel, kdy na Moravě tenkrát žilo asi 71% Čechů a 28% Němců. Nový volební řád a zemské zřízení zavedly při volbách tzv. národnostní volební katastry, které rozdělovaly české a německé voliče do samostatných volebních obvodů a zaručovaly tak, že ve volební kurii měst, kurii venkovských obcí a kurii všeobecné bude zvolen pevně stanovený počet českých a německých poslanců. Země byla nyní rozdělená do 5 volebních okresů německých a 14 volebních okresu českých. Na sněmu se pak poslanci seskupovali do kurie české a kurie německé, které neměly právo veta. Národnostně byl rozdělený i Zemský výbor, který tvořili čtyři Češi, dva Němci a dva velkostatkáři.

Třetí zákon upravil předpisy pro užívání obou zemských jazyků češtiny a němčiny. Týkalo se zemského výboru silničního výboru a obcí. Ty si nyní samy vybraly jazyk, v němž úřadovaly. Nicméně pokud v dané obci mělo domovské právo minimálně 20% obyvatel druhé národnosti, tak ti se mohli na radnici obracet ve svém jazyce a v něm jim muselo být i odpovězeno. Vyšší úřady pak byly povinny jednat s obcemi v jejich zvolených úředních jazycích.

Školské úřady všech stupňů byly rozděleny na české a německé a zřizování škol se stalo nezávislým na národnostním složení obcí. Dodržovala se zásada, že české děti mají chodit do českých škol a německé do německých škol. Tím se zabraňovalo jejich odnárodňování a donucování navštěvovat školy podle nátlaku zvenčí.

Moravské vyrovnání bylo ve své době v rakouské části habsburské monarchie ojedinělým úspěšným projektem a podařilo se kromě Moravy ještě v Bukovině, kde se povedlo usmířit čtyři národnosti, ukrajinskou, polskou, rumunskou a německou.

Význam tohoto řešení spočíval v tom, že vytvořilo relativně příznivé a nekonfliktní vztahy mezi oběma národními skupinami. Je příkladem toho, že když se chce, je možné dohodnout i zdánlivě nemožné. Chce to samozřejmě i vůli k ústupkům, kompromisům a pochopení druhé strany, což se na Moravě povedlo.

Moravské vyrovná pak definitivně schválil svým podpisem císař František Josef I. 27. listopadu téhož roku. Nesnášel totiž nacionalismus a preferoval smír a rovnoprávné soužití mezi národnostmi habsburské monarchie.

Autor je předseda Českého královského institutu