Dovoluji si poznámku k Astonovu postřehu v jeho glose Mobil ve skřínce z 15.8.2024, připomínající dávné předmobilní časy:

„Mobilní telefony tehdy neexistovaly ani v představách autorů sci-fi: opravdu, dokud mobily nebyly skutečně zkonstruovány, ve sci-fi se prvek okamžité komunikace každého s každým nevyskytuje.“

Nevím, jak ve specifické oblasti science fiction, to je Astonův obor, nikoli můj. Chtěl bych ale zmínit, že v literatuře obecné se motiv mobilního telefonu zajisté vyskytuje, a to v díle německého spisovatele Ernsta Jüngera (1895–1998). Roku 1949 vychází jeho fantastická novela Heliopolis, jejíž děj se odehrává v neurčité budoucnosti v hlavním městě fiktivní přímořské říše. Popis života v Heliopoli je protkán odkazy na technické vymoženosti budoucí civilisace (např. bezztrátový přenos energie, raketová doprava), mezi nimiž vyniká vynález zvaný ‚fonofor‘ (v něm. originálu ‚Phonophor‘, do češtiny snad nejlépe přeloženo jako ‚hlasonoš‘).

Toto zařízení v podobě ploché krabičky opravdu umožňuje spojení ‚každého s každým‘. Volaný účastník je určen kódem sestávajícím ze tří písmen a devíti číslic; předvolby častých spojení (hle, favoriti!) se dějí jedním pohybem otáčivého kolečka. Nejen to, přístroj poskytuje okamžitý přístup k informacím všeho druhu. Protagonista novely, Komandant Lucius de Geer, popisuje v rozhovoru se svou přítelkyní Budur funkci fonoforu takto:

„Sděluje v každém okamžiku místní i astronomický čas, zeměpisnou délku a šířku, stav a předpověď počasí. Nahrazuje identifikační kartu, pas, hodiny, sluneční hodiny a kompas, nautický a meteorologický přístroj. (...) Vykazuje stav účtu nositele, nahrazuje takto šekovou knížku u každé banky a každého poštovního úřadu, a v bezprostředním vyúčtování jízdenky pro všechny dopravní prostředky.“

A dále:

„Zajišťuje spojení s každým jiným fonoforem na světě, s výjimkou tajných čísel. Lze jej odstínit proti nežádoucím voláním. A také může současně navolit libovolný počet přípojek – to znamená, že jsou možné konference, přednášky, porady.“

Fonofor tedy není pouze předobrazem přenosného telefonu první generace, nýbrž předjímá funkční universalitu spojenou s pozdějším vynálezem tzv. ‚chytrého telefonu‘. A autor neopomine ani poukázat na rub této technické vymoženosti. Lucius vyzve Budur k vyzkoušení přístroje náhodně zvoleným číslem. Odezvou je hlas v jazyce znějícím jak z indické pohraniční provincie. Lucius zažertuje:

„Asi jste vyrušila nějakého lámu v meditaci.“
Budur odsune krabičku s výrazem odporu:
„To musel být opravdu nějaký nízký duch, který vynalezl tenhle přístroj, co dokáže zrušit samotu.“

I to je k zapamatování, ne?

Jünger nepatří mezi zavedené autory science fiction a jeho novela se tomuto zařazení určitě vymyká. Heliopolis je spíše jakási polit-fiction, kde se popisy vnitřních mocenských zápasů a z nich vycházejících událostí střídají se zdlouhavými diskusemi v prostředí umělců a učenců přemítajících o filosofii dějin či technice moci. Jsou tu rozhovory s moudrým poustevníkem v horách, nechybí dávka action se superzbraněmi a oslňujícími efekty, ba ani trochu kýčovitého milostného citu. Není to snadná četba, vyžaduje trochu vytrvalosti, a není to jistě Jüngerovo vrcholové dílo. Ale za čtení přesto stojí – a za připomenutí stojí i jeho jasnozřivý vynález fonoforu čili ‚hlasonoše‘, a tušení jeho působení na jeho společnost.