Kady my chodíme, chodníčka nevíme, dobří ludé možná veďá, ale nám nepoveďá, protože my se neptáme! Máme totiž navigace a jiné mobilní aplikace a „bublinové“ informace, kterým důvěřujeme víc než dobrým lidem, ba víc než sobě samým. Více než svým smyslům a dalším nástrojům (daným od přírody) věříme mnohdy displejovým nesmyslům a bez odmlouvání je posloucháme, protože pokyny a informace jsou jasné a sebevědomé a radí různé radikální kroky i ve chvílích, kdy stojí na vodě, ale pokyn, že bychom měli zastavit, zamyslet se, pomodlit se, zeptat se někoho místního, zkušenějšího… o tom není v žádné aplikaci řeč, protože tuto variantu – že by aplikace mohla být někdy vedle – její autoři nepřipouštějí (pouze „ano“, „ne“ a žádné „možná“).

Pyšná huba a bezmezná důvěra v aplikace – holé neštěstí! To je jedno z přísloví, které naše doba asi zanechá budoucím pokolením.

Mobilní aplikace je dobrý sluha, ale zlý pán, podobně jako oheň, který se vymkne kontrole. Požár je ale vidět hned a hned se hasí.

U aplikace není vidět, nakolik je pod kontrolou, otestována, nakolik jsou aktuální data a kolik je v nich chyb, proto má stále plnou důvěru i ve chvílích, kdy si ji nezaslouží.

Za aplikacemi jsou lidé z masa a kostí a i za daty jsou lidé – žádná nadzemská moudrost a inteligence hodná bezmezné důvěry.

Informace na displeji je navíc anonymní a to mate! I nositel informace je informací! Je důležité, co se říká, ale i kdo to říká, jak vypadá: je starý, mladý, muž, žena, zdravý, nemocný, škaredý, pěkný, řeč těla, řeč očí… nic z toho se na displej nedostane, pouze sterilní vykastrované informace.

(Informace od greenhorna se naparují vedle informace on starého westmana.)

A navíc aplikace nemá fantazii, nadhled, záměr, smysl pro humor, pro dobrodružství, nemá míru, víru, nemá strach, nemá radost, nemá vzpomínky, nemá šestý smysl… to vše člověk má a to vše mu slouží k životní navigaci a nelze to beztrestně odložit a jen bez odmlouvání plnit řeč displeje.

Občas čteme o tom, jak řidič skončil v kolejišti tramvají nebo na poli, protože poslouchal navigaci. A také občas turisty či celé školní výlety jdoucí pouze podle displejových instrukcí musí zachraňovat vrtulník.

Nejlépe si slabiny a záludnosti navigací ověříme, když cestujeme v rámci bydliště, okresu, kde to dobře známe na vlastní oči. A to se potom člověk diví, co všechno je vedeno jako cesta a kudy by měl jet nebo jít, zvláště když start a cíl není u hlavních cest. Pěkně se to projeví u kurýrů: některá služba dojede bez ptaní, jiná bloudí a jede po nesmyslných zkratkách.

Podobné je to i s hledáním spojení vlaky a autobusy. I tady je lépe složitější cestu rozdělit na několik jednoduchých a ty pak spojit vlastním úsudkem – kombinovat výsledek algoritmické inteligence s tou lidskou.

To vše jsou věci známé, ale k napsání úvahy mě přivedly navigační zážitky z loňského léta, kdy jsem po delší době organizoval výpravu do hor – do hor Jizerských. Vydařila se, účastníci byli spokojeni, ale něco bylo přece jiné oproti minulým akcím – mnohem větší používání chytrých telefonů! Jako kluci jsme se při výpravách dohadovali, radili, hádali, kombinovali, dneska už je to jiné, chvílemi jako bychom nešli spolu, ale se svými chytrými telefony a ty po celou dobu oprašovali a na ně se obraceli a porovnávali, zda se neodlišujeme od jimi navrhované optimální varianty – může to být k užitku, může to být otravné, záleží na prioritách, které převažují – zda je to hlavní, kvůli čemu jdeme na výlet, optimum, nebo to, že je parta zase spolu a má volno, svobodu a pohodu.

Navigační legraci jsme zažili u našich cyklistů. Jednak je navigace hned první den vedla tak, že píchli a až během lepení si všimnuli, že jsou zrovna na nudistické pláži. A druhý den, když jsme vycházeli na Smrk (nejvyšší horu české části), dohadovali se, jak velký náskok nám dají, že to je pro ně hračka. No když jsme stáli na vrcholu, tak žhavili bezdrátové linky, protože navigace je dovedla k závěrečnému stoupání – příkrý, kamenitý, schodovitý terén, Nebeský žebřík – pro kolo nevhodný.

Nakonec jsme je navedli na sjízdnější cestu a oni se zpožděním – šťastní a vyčerpaní jako Franta Venclovský – dorazili. Nebyl ale všem cyklo-příhodám konec.

Když jsme scházeli onen Nebeský žebřík a dostali se na pevnou cestu – zdola dorazil penzista cyklista a „měl dost“ – my jsme mu z legrace ukázali na ony kamenné schody, že tudy vede cesta na vrchol a on jen něco zamručel a studoval mobil. Za chvíli dorazila jeho žena, neméně vyřízená a on ji ukázal nahoru… Její instinkt byl neomylný a ulevila si: „Scheiße“

A také popadla mobil a začala studovat. Na nic se nás neptali, nic po nás nechtěli, tak jsme vyrazili po cestě dolů a po chvíli, když se otočíme, tak vidíme, jak berou svá elektrokola a vydávají se s nimi do kopce – tak upřímně jsme se už dlouho nezasmáli. Ukázkový případ: bylo na první pohled jasné, že to není cesta pro kolo (natož elektro), nikoho se neptali, s mobily se radili, na cestu se vydali s vědomím, že jdou tou nejlepší cestou nebo že jiné cesty není!

Náš pobyl proběhnul a vraceli jsme se domů třemi vozy a i tato cesta měla humornou navigační dohru. V půlce cesty jsme měli sraz u památné Zpívající lípy v osadě Telecí, kde jsme chtěli trojhlasně zazpívat „Dú Valaši dú“. A zatímco první dva Valaši už přešlapovali okolo lípy, třetí auto vedla navigace přes Mladou Boleslav a mělo v té době k cíli hodinu, a tak bylo opět veselo i se zpěvem dvojhlasným.

Nakonec jsme se ale s žertovnými příhodami všichni ve zdraví dostali domů – i navigacím dík!

A mně později doma došlo, že ten výlet a jeho komické příhody, že to je naše každodenní realita… my všichni (lidé prostí i urození, mladí i staří, voliči i volení zákono- a směrnico- dárci) jsme navigováni nejen za volantem, ale na každém kroku. Čím dál častěji mrkáme na displej, aby nám nic důležitého neuniklo, a kráčíme světem se svými aplikacemi, nad ostatními ohrnujeme nos, nikoho se neptáme… a jde to, ale někdy – aniž bychom to věděli – jdeme nesmyslně, ale s vážnou tváří jako ti dva němečtí důchodci – s elektrokoly na Nebeský žebřík!

Z člověka myslícího se stává člověk navigovaný, konající tak, jak navigace káže. Z homo sapiens vzniká homo tractus.

A tak šťastnou cestu! (Nebo raději šťastnou navigaci?)