Není to bohužel poprvé, kdy mě povinnost glosátora vede k úvahám o povodních a potížích s velkou vodou souvisejících. Mám z toho vždycky špatný pocit. Zůstal jsem v suchu, kdežto jiní přišli v krajním případě o všechno, dokonce i o život. Oni mají oprávnění se k velké vodě vyjadřovat. Dělat to nebudou, starají se o něco úplně jiného. Těžko si to představuje, kdo to nezažil. Pomáhal jsem v roce 2002 přátelům uklízet dům po mokré návštěvě. Poničený nábytek a zborcenou podlahu jsem čekal. Ale teprve při vyklízení příborníku v kuchyni jsem pochopil nelítostnost pohromy zvané povodeň. Nevynechá nic, ani tu nejmenší lžičku. Všechno obalí smradlavým mazlavým bahnem. I to párátko pečlivě ovine. Nezakecá se a nepromine.

Osud to zařídil, že jsem vždycky bydlel daleko od vody, po většinu života dokonce na kopci. Nicméně hrůza z povodně mě ovinula už jako kluka. Bylo mi devět, byl červenec 1954, a velká voda nalehla mimo jiné i na dokončovanou přehradu ve Slapech. Domu kde jsme bydleli by se průval nijak netýkal, opravdu jsme bydleli hodně na kopci, ale od té doby chodím kolem přehradních stěn s respektem a nerad se tam zdržuji déle než je třeba. Vnímám od té doby, co se kolem povodní děje.

Je to pořád dokola. S vodou třeba hospodařit, dlužno ji zadržovat v krajině. Na povodeň nutno myslet mnohem dřív než vypukne. S pohnutím jsem četl zde v Lidovkách glosu Martina Zvěřiny o Troubkách, obci zdevastované v roce 1997. Od té doby se debatuje a projektuje, reálně se nestalo nic podstatného. Nevím, jak Troubky dopadly letos, přál bych jim to nejlepší. To, co se v glose píše, naprosto odpovídá líčení, které se mi dostalo z jiného koutu republiky, z Českých Budějovic. Po roce 1997 se začalo uvažovat, jak napříště zkrotit jinak klidnou řeku Malši. Úvahy přerušila povodeň roku 2002, načež pokračovaly až k současnému bodu, totiž k nule. Není tomu se co divit. V republice, kde nic nejde, se do toho „nic‟ musí zařadit i protipovodňová opatření. Proč by měla mít výjimku? Vždyť stoletá voda přijde v uvozovkách jednou za sto let a pokaždé je to jinde…

Ale ani povodeň mě nedonutí, abych jenom bědoval. Mezi špatnými zprávami z letošních povodní lapám pozitivní střípky. Přece jenom že to není tak špatné jako jindy právě proto, že se přece jen tu a tam podařilo něco prosadit a celý systém je zkušenější a lépe nastavený. A když jsem vzpomněl na tíseň devítiletého kluka z hrozby provalení Slapské přehrady, vzpomenu si na vděk vedení města Prahy, že v roce 2002 historické centrum chránila včas zakoupená a instalovaná bariéra. Nikdy nezapomenu na pocit, kdy jsem stál, za zády Národní divadlo a od rozběsněné Vltavy mě dělila plechová zábrana vysoká kousek nad pás.

Že jinde kvůli tomu měli vody víc, to je jiný příběh. Ale takový už je život: potvora zlomyslná.