Sníte o svobodném rodinném životě v přírodě bez škodlivého vlivu konzumní společnosti? Tady je důkaz, že to většinou končí špatně.

Do kin jde dokumentární film Evy Tomanové Stále spolu, který sleduje osudy alternativní rodiny Mlčochových. Dva intelektuálové (oba vysokoškoláci) si postupně pořídili devět dětí, které se snaží ochránit před škodlivými vlivy konzumní společnosti. Žijí s nimi proto v maringotkách uprostřed Šumavy – bez televize, internetu, školy a dalších lákadel a povinností (vyučují je sami). Vedou je „k rodinné soudržnosti, ke svobodě a souznění s přírodou“, jak se můžete dočíst v recenzích na dokument.

Na první pohled je to ideální rodina žijící šťastný život. Jsou stále spolu, žijí neuspěchaně, mají čas jeden na druhého a okolní „zlý“ svět k nim nemůže. Hlavy nemají zaplevelené seriály, politikou, Facebookem, komerčními lákadly a dalším mediálním a konzumním kalem, který na nás ostatní útočí ze všech stran.

Závidíte jim to? Já ne, protože šumavská idyla má tři zásadní trhliny:

1. Mentální koncentrák

Základním problémem jakékoli domácí výuky je, že děti okrádá o alternativní pohledy na realitu. Škola neslouží jen k předávání vědomostí. Slouží i k tomu, aby se děti dozvěděly, že existují lidé, kteří svět vnímají jinak než jejich rodiče a myslí si o něm jiné věci. Jedině člověk, který se během dospívání seznámí s mnoha různými názory, totiž může vyrůst v nezávislého a kriticky myslícího jedince.

Myšlení každého z nás je nutně nějak omezeno. Představte si fanatického křesťana, zarytého materialistu, umanutého vegetariána, posedlého milovníka vážné hudby, ujetého sportovce… Všichni tihle lidé cpou svým dětem do hlav nějakou vizi světa a říkají jim, že právě jejich rodičovský pohled je ten nejlepší. Možná je, možná není. Pokud to ale dětem někdo nezproblematizuje a neřekne jim, že jejich rodiče se třeba mýlí, vyrostou z nich jen rodičovské kopie – nic víc. Na svých rodičích zůstanou mentálně závislí a nevytvoří si vlastní názory.

A právě v tom je nezastupitelná role školy. Vzdělání v kolektivu dětem nabízí jiné vize světa, jiné přístupy, jiné příběhy a jiné informace než rodiče. Čím víc odlišnosti, tím líp. Jen tak se totiž člověk naučí srovnávat, posuzovat a dělat si z toho vlastní závěry pro život.

Osobně jsem třeba agnostik a antikomunista. Oceňuju ale, pokud se moje dvě děti ve škole dozvědí o zásadním kulturním a civilizačním přínosu křesťanství a o pozitivní roli sociální demokracie a levice v počáteční fázi kapitalismu. Vím totiž, že kdo si v pubertě nemyslí, že jeho otec je naprostý idiot s pitomými názory, ten nikdy nedospěje.

Zkuste se ale kriticky vymezit proti autoritě, když v šumavské maringotce nepřijdete do kontaktu s nikým jiným, než jsou vaši myšlenkově jednorozměrní rodiče. Mlčochovi své děti udržují za dráty mentálního koncentráku. Petr Mlčoch to sám hrdě přiznává. Říká říká, že rodičovská autorita plyne z toho, že rodiče jsou „autory“ svých dětí. Tedy že je vytvořili nejen fyzicky, ale i myšlenkově. S touhle zrůdnou představou pracovaly všechny totalitní režimy. „Recept na ideální rodinu“ v ní není ani náhodou.

2. Fašistoidní “poslušnost”

Z Mlčochovic dětí vyrostou mentální klony rodičů. Hypertrofovaná rodičovská autorita nevyvážená školou z nich vytvoří skleníkové květiny – závislé, bázlivé a vnitřně nejisté lidi bez vlastní osobnosti a bez jiných než nekriticky převzatých rodičovských názorů. To je ostatně vidět i ve filmu.

„Děti se mnou moc nemluvily,“ řekla Týdnu režisérka Tomanová. „Jednak proto, že vyrostly v silně patriarchální rodině a žena, která se nevěnuje dětem a manželovi, je špatná, jednak nejsou ani na komunikaci s cizími zvyklé a chybí jim vyjadřovací schopnosti… Ta rodina je úplně jiná, než jsme zvyklí ze svého okolí. Petr je hlava rodiny a tak to prostě je. Děti ho poslouchají bez výhrad. A poslouchá ho i jeho žena Simona, na všechno se ptá, za všechno mu děkuje. Petrův sen byl vytvořit rodinu jako z předminulého století, to se mu do jisté míry podařilo a ta poslušnost k tomu patří. Je velký rozdíl vidět, jak funguje jeho rodina a rodiny mých známých včetně například té mé, kde už čtyřleté děti o všem diskutují.“

Nediskutovat, poslouchat, bezvýhradně plnit otcovy rozkazy… Jakápak „svoboda mimo omezující vlivy společnosti“? Tohle je prostě až fašistoidní disciplína ve stylu „Velký bratr vás miluje.“ Pokud jste četli něco o dominanci a moci od francouzského filozofa Michela Foucaulta (třeba Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení), přesně víte, o čem je řeč.

Petr Mlčoch prostě není ani tak otec, jako spíš manipulátor, dozorce, biřic a dráb. Dočtete se, že vystudoval kybernetiku. To je přesné: jde jen o to, jak to udělat, aby nějaký systém fungoval. Kybernetik si nikdy nepoloží otázku po smyslu systému a neřeší, jestli je vůbec etické ten systém vytvořit.

3. Sociální parazitismus

Nikdo z Mlčochových nepracuje – žijí ze sociálních dávek. Od tří až čtyř dětí výš se to bohužel finančně vyplatí. Dva starší synové rodině jen přivydělávají tím, že na každoroční dovolené ve Španělsku (kam Mlčochovi jezdí karavanem koupeným za dávky!) po hospodách drnkají na kytary. To ale není práce v klasickém slova smyslu, to je žebrota maskovaná „uměním“.

Vznešený ideál „odvržení konzumní společnosti“ tedy šumavským alternativcům platíme my všichni svými daněmi. Musíme vstávat ráno v pět a jet někam do továrny, péct rohlíky, opravovat auta, sedět za kasou v Bille, psát články do novin, léčit pacienty… Prostě musíme něco dělat, aby Mlčochovi nemuseli dělat nic. Řekněme to tedy natvrdo: jsou to jen obyčejní paraziti, lidé, kteří se „vezou“. Do systému nic nedávají, ale promyšleně ho dojí. Představte si, že by to tak dělali všichni.

Jistě, podobných nemakačenků na dávkách jsou v Česku celé zástupy. Mlčochovi se od nich ale zásadně odlišují. Běžný lenoch leží s desítkou z Lidlu u televize a hlasitě nevolá, že žije lepší, plnější a opravdovější život než ten, kdo usilovně pracuje. Běžný lenoch se nezaklíná vznešenými ideály a nevydává svou lenost za kontrakulturní alternativu.

Mlčochovic ideál života mimo „škodlivé“ vlivy společnosti by snad byl i sympatický, kdyby jim ho nesponzorovala právě ta nenáviděná společnost, ze které utekli do lesů. Na Šumavě by mohli chovat kozy, pěstovat bylinky, vyrábět marmelády a džemy, šít oblečení, psát knihy… Mohli by se živit produkcí a prodejem čehokoli, když už nechtějí být klasicky zaměstnáni. Pak by to bylo zcela v pořádku. Takhle jsou ale Mlčochovi nejen paraziti, ale i nebetyční pokrytci.

Mlčochovi svým dětem nedali příklad, že aby měl člověk peníze na živobytí, musí pracovat (a že práce je často i docela naplňující). Dva nezodpovědní dospělí tak vyprodukovali už devět budoucích parazitů, kteří život na sociálních dávkách berou jako naprosto běžný životní model.

(Autor je redaktorem webu www.g.cz)