Naše děti jsme jako společnost odepsali. Co se jim děje, se s námi potáhne ještě dlouho

Seniory už jsme obstarali, naočkovali nebo izolovali, aby své poslední dny mohli v klidu dožít na samotce s nahlas puštěnou televizní obrazovkou. Zaměstnance jsme uklidnili ošetřovným, podnikatele tisícovkou denně, zdravotníky potleskem před nastoupenou jednotkou a zbožštěním jejich práce.

Ke všemu se rychlostí blesku blíží volby, a tak se popřeje sluchu každému, kdo má dost silnou vlivovou skupinu nebo často lká na sociálních sítích. Jenomže děti vlivnou skupinou nejsou a žádní lobbisté za ně nebojují. Namítnete, že se dozajista pletu, že ministr školství je v médiích tak často, že se spotřebovává rychleji než ostatní státní činitelé, a kvalita distanční výuky je hned po respirátorech a testování problematikou nejčastěji probíranou, snad aby nikoho nenapadlo pochybovat, že vzdělání je v dětském světě tím úplně nejdůležitějším. Přesto namítnu, že jsme naše děti prostě a jednoduše odepsali, a co se jim děje, si s sebou ony a s nimi i celá společnost ponesou velmi dlouho.

Možná teď udiveně vrtíte hlavou, na jaké cizí planetě to žiji. Zejména pokud se vaše robátka zdají být v pohodě a podle vás se na nové podmínky aklimatizovala. No, dodám, pak buďte rádi, ale dost pravděpodobně to jen nevidíte, protože děti svá traumata dokážou velmi dobře skrývat.

My, co se po celý rok pohybujeme mezi rodinami, my právníci, psychologové, terapeuti, opatrovničtí soudci či sociální pracovníci vidíme právě v těchto časech masivní nárůst dětských projevů: nezvladatelné výbuchy chování, zuřivost a nesnášenlivost, sebepoškozování, agresi, pokusy o sebevraždu a taky bohužel i dokonané odchody ze života, o nichž z piety média radši mlčí; na druhé straně též apatii, deprese, útěky z domova, zhoršené školní výkony, úprky do nemoci a do samoty. Není výjimečné, když rodina ve spolupráci se školou a opatrovníkem žádá soud o umístění dítěte do ústavu, alespoň na týden, na krátký čas, když není možná zdravotní hospitalizace.

Že nic podobného ve svém okolí nepozorujete? Děti své děsy na rozdíl od nás dospělých celý rok mlčky drží v sobě. Ne každý rodič je schopen s dětmi mluvit, ne každé dítě má odvahu se svěřit, zejména pokud na tvářích nejbližších pozoruje strach, nejistotu a obavy z budoucnosti. Tento komentář není šířením poplašné zprávy, a přestože za něj jako obvykle dostanu výprask ze všech stran od těch, kdo nevěří, přejí si popřít realitu či se jim jen nechce o nepříjemných věcech těchto světů číst, bubnuji na poplach, protože přece o koho jiného než o děti by nám dospělým a státu mělo jít?

Co online komunikace nenahradí

V klidných časech míváme plnou pusu obhajob, co že všechno pro ty malé a bezbranné vynakládáme. Jak pro ně chráníme tuto planetu, jak si prý od úst utrhujeme, jak že prý pro ně bojujeme při rozvodu. Tak si jen, přátelé, dál lžete do vlastních kapes! Oni, ti naši nejmilejší, totiž už několik měsíců jedou na doraz, a to nemají dost dospělých ani nekonečných sil.

Děti a dospívající ke zdárnému vývoji totiž nezbytně potřebují vrstevníky, přátele, kamarády, ale i protihráče, soupeře, lásky a přechodné známosti, protože se právě v osobní sociální komunikaci učí, jak budou v dalším životě úspěšní a zdraví. Vítězství a prohry, akce, reakce a interakce, pokus a omyl, strkání, dotýkání, přitahování a odpuzování. Online komunikace toto učení nikdy nenahradí a dětem ten rok výpadku, možná dva roky budou chybět.

Máváte rukou, že přeháním? Tak jeden příklad za stovky lidských mikrotragédií, s nimiž se setkávám: známá má roční dítě. Za celý rok vidělo jen tvář svého otce a své matky, jiné obličeje miminko spatřilo jen zahalené, z dálky či z televizní obrazovky. Lidé tak v jeho životě vlastně neexistují – a nezapomeňte, že rok je jeho celý život. Největší pokroky udělá člověk během svých prvních dvou let. Pandemie má trvat ještě rok. Stále mi nevěříte?

Toto je popis reality, před níž můžete s klidem zavřít oči. Otočte list a vraťte sebe i své děti zpět k obrazovkám a počítačovým hrám. O čem se nemluví, to prý neexistuje – a k nevěřícím stejně má slova nedopadnou. Řešení není jedno a není jednoduché. My rodinní odborníci pracujeme s krizemi postiženými dětmi, těm je třeba nabídnout pomoc, zklidnění, budoucnost a v krajním případě i terapii, jež ovšem nebývá dostupná všude a hned. Zklidnit se v zájmu svých nejdražších musí i rodiče, kteří krajnosti hltají z obrazovek a přenášejí na své děti. Potřebují se ukáznit a kontrolovat, což není jednoduché v dnešní době, která tak podporuje jednotlivce a důraz na autentický projev.

Složitější je řešení systémové, leč i tuhle zprávu zezdola musí vláda co nejdříve dostat: mysleme taky na děti a pomozme jim. Člověk byl a je společenský tvor a život dětí má smysl jen ve společnosti.

Autorka je bývalá ministryně spravedlnosti, prezidentka Unie rodinných advokátů

LN, 18.3.2021