Jedno české přísloví praví: „Neraď, není ti šedesát“. Bylo mi šedesát již před 24 léty, takže bych radit mohl, ale nechci. Chci jen říct svůj názor, protože v demokratickém státě si to mohu klidně dovolit. Chtěl bych tedy připomenout, že vděk a úcta by neměla být pro mladé cizí, sprostá slova.

Jsou to slova běžná, a starší generace věděla docela dobře, co znamenají. To se dozvěděli například výchovou a výukou v náboženství - tam jedno z deseti přikázání praví: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“. Takže u těch starších to bylo jasné, ale kdo dnes učí mládež úctě a vděku ke starším lidem? Ve škole jsou pomalu rádi, že mládež učitele nebije. Tam asi těžko. Základ by měl být ve výchově v rodině. I ten socialismus měl své nároky na morálku ( dodržování socialistické morálky, která klade důraz na poctivost, skromnost a nenáročnost.) Samozřejmě starověk, středověk a novověk také. Ale kapitalismus? Nevím o tom, že by kapitalismus měl nějaká pravidla pro morálku. Odborníci spíše tvrdí, že je kapitalismus svou honbou za penězi a za úspěchem bezohledný a morálku devastuje. Mládež často vůbec nechápe, že by měla být svým rodičům a prarodičům za něco vděčná. Slova „prosím“ a „děkuji“ nejsou u ní příliš v oblibě.
Mladí nechápou, ani nechtějí chápat, že jsou vlastně největšími dlužníky svých rodičů. Ti do nich materiálně hodně investovali, a navíc si ničili své nervy. Ono totiž živit středoškoláka do 18 a vysokoškoláka až do 23 let, než dodělají školu, není právě levná záležitost!
Jistě by stálo za to, aby někdo podrobněji spočítal, kolik peněz a času vlastně rodiče investují do svých dětí. I kdybychom počítali odhadem jen 3 hodiny denně, jsou to u středoškoláka 2 a u vysokoškoláka téměř 3 čisté roky života. A v penězích přes 2,5, resp. přes 4,2 milionu korun, které nemohli věnovat vlastním potřebám a zálibám. Bohužel se často rodiče od dětí nedožijí vděku, ale děti jsou na ně ještě zlé a nepomáhají jim ve stáří.

V Japonsku, tam to mají celkem přehledné; tam se rodiče stejně jako u nás starají o své děti do doby plnoletosti anebo do doby, než se osamostatní.

Ovšem, na oplátku, jejich děti zase o ně pečují ve stáří. Bydlí například v jednom domě a děti se o rodiče starají a pomáhají jim. Což u nás je spíše výjimečné.
Mládež nemá žádný důvod k tomu být příliš sebevědomá, parazituje totiž nejen na svých rodičích, ale na celé společnosti. Tato společnost, a právě ti staří, a to i za socialismu, mládeži vytvořili podstatný základ materiálních podmínek, které mladí využívají dnes. Nejen pro to, aby se mohli vzdělávat, ale též pro to, aby se mohli bavit, aby mohli sportovat a aby se mohli kulturně vyžívat.

Toto vše je zřejmě nutné mládeži občas připomenout, aby nebyla příliš divoká, suverénní a arogantní. Zatím nevím o mnoha odvážlivcích, kteří by se toto mládeži snažili připomenout. Mně už tolik času v žití nezbývá, a tak si to mohu dovolit.
Mládež by tento článek neměla brát ve zlém, ale tak, že jí to může pomoci v životě. Může jí to pomoci v tom, aby si ujasnila správné pořadí svých životních hodnot a také v tom, aby je rodiče a prarodiče více milovali. I když děti ani rodiče si nevybíráme, je nutné se smířit s tím, že jsou v mnohém jiní.

Máme se ale vždy chovat tak, aby rodina držela pohromadě, tolerovala odlišnosti generací, aby spolupracovala a vycházela si vstříc. Podobně, jako vděk k rodičům, by mládež měla pociťovat i vděk k obci i státu, ale také k předchozím generacím. Také jejich vědomostní a kulturní vklad, včetně předání zkušeností do kolébky nové generace, je nedocenitelný. To je ale už jiná kapitola.

Věřitel

Jsi největší věřitel
svých nevděčných dětí,
dlouho jsi je neviděl -
kdy se k tobě sletí?

Vděčnost

Pro mladé je vděčnost
zřejmě slovo cizí,
starším trvá věčnost,
než dík od nich sklidí.