19.3.2024 | Svátek má Josef


MINULOST: Osudy článků

23.5.2022

Možná máte také někdy pocit, že psaného i elektronicky publikovaného slova je mnoho (a to i velice trefného a vydařeného) a že je mnohdy škoda, že upadá v zapomnění. Druhý den už po něm většinou ani pes neštěkne – komentátor poznámku nepřidá. Možná jen časem, když by autor někam kandidoval nebo se o něco ucházel, tak si jeho články prostudují kádrováci.

Já ale popíšu jeden z článků na NP, který má i čtyři roky po publikaci docela bohatý život a nese dobré ovoce.

24. 1. 2018 vyšel na NP v seriálu o zapomenutých lékařích naší historie „Znamenití lékaři v českých zemích“ článek Petra Anderleho o MUDr. Janu Brodovi.

https://neviditelnypes.lidovky.cz/veda/historie-znameniti-lekari-v-ceskych-zemich-18.A180123_203723_p_veda_wag

V roce 2020 pak vyšel i tiskem ve stejnojmenné knize, určené znamenitým a obětavým lékařům naší současnosti. Tištěná kniha jen tak nemizí a článek si tak určitě žije svým životem a ovlivňuje mnohé čtenáře

K jedné větvi jeho osudu jsem ale přispěl i já. Stalo se tak proto, že Jan Brod byl mimo svou angažovanost v roce 1968 hlavně lékařem a průkopníkem léčby nemoci ledvin (dneska nefrologie) a to je obor, který mě (zprostředkovaně) většinu mého profesního života živil – na těle i na duši. Pomáhal jsem totiž (jako jedno z mnoha koleček ve složitém soukolí) zajišťovat dodávky hemodialyzačních koncentrátů (nezbytných pro mimotělní čištění krve v „umělých ledvinách“) téměř pro všechna naše porevoluční dialyzační centra (od Aše po Trebišov). Pro jejich pacienty byly dodávky našeho zboží opravdu životně důležité… nebylo to jen získávání peněz v mezích zákona, ale také přispění ke zkvalitnění a prodloužení života mnoha lidem – za těch 30 let jich bylo asi požehnaně. (to je to potěšení na duši)

Časy se ale změnily a já jsem odešel pracovat do Nového Jičína (města, kde se Jan Brod narodil, vyrůstal i maturoval) a tu jsem udělal osvětu i v tomto směru a zjistil při tom kuriózní věc, že Jan Brod byl kvůli svému angažovaní v událostech roku 1968 důsledně vymazán z paměti města – ukázkově a cíleně zapomenut.

A tak moje osvěta možná urychlila to, že Jan Brod je dneska znovu zapsán do historie města mezi významné rodáky, článek o něm vyšel v místním zpravodaji, proběhla beseda a koncem května tohoto roku bude na jeho rodném domě odhalena pamětní deska. Jsem rád, že jsem mu takto mohl částečně splatit to, co udělal pro tento obor i pro nás všechny. I díky němu se už na nemoci ledvin neumírá anebo neumírá tak brzy. Můj prastrýc právě z Šenova u Nového Jičína zemřel ve 42 létech na selhání ledvin a vzpomínám také na maminku spolužáka, která zemřela v pouhých 50 létech, protože nebylo dialyzačních přístrojů. Dneska už věk nerozhoduje o bytí a nebytí a tento obor má k dispozici veškerou techniku i metody léčby. Doktor Jan Brod zasvětil svůj profesní život vědě – nepomohl jen „pacientům z čekárny“, ale pomohl všem pacientům s danou diagnózou. To je výkon, který sice pojišťovna nehradí, ocení ho ale historie a také tam „nahoře“. A jakkoli život Jana Broda z lidského pohledu nebyl moc šťastný, v tomto směru uspěl a právem patří mezi ty, na které se nezapomíná, ale naopak: s úctou se vzpomíná. Česká nefrologická společnost pořádá mj. už řadu let vzdělávací akci nazvanou „Brodovy dny“.

A já k tomu ještě doplním pár myšlenek, které mě v souvislosti s touto medicínskou problematikou napadly.

Předně je užitečné si uvědomit, že my lidé a vlastně všichni tvorové jsme vzešli z vody moří a oceánů a toto dědictví (tento úděl) si stále neseme sebou. Vše, co z nás vyteče, je slané. Můžeme si o sobě myslet cokoli… běhat po zemi, šplhat po horách, létat ve vesmíru i vést války! Stále si neseme kus oceánu v sobě a s ním i nutnost udržovat ho v dobré kondici. Aniž to vnímáme, tak pud sebezáchovy je pudem záchovy onoho oceánu v nás. Vítr a nezbytné okysličení simulujeme dechem, vlny a příboj dělá naše srdce, jíme a pijeme tak, aby do toho našeho minioceánu přiteklo všeho, co je třeba, a tak akorát! Stačí totiž málo: když je oceán málo slaný, hodně slaný, znečištěný, málo okysličený nebo (nedej Bože) když nám vyteče…, tak je z nás hned hromádka neštěstí a musíme do servisu, kde do nás většinou napustí fyziologický roztok obohacený o vše potřebné nebo nás napojí na aparát, který věci škodlivé odstraní a chybějící dodá.

Voda tvoří nadpoloviční část hmotnosti člověka – není to jen krev (podle které se doporučuje množství vypitého burčáku), ale voda prostupuje celým organizmem, některý orgán má poměr vody větší, jiný menší – stejně jako v přírodě voda není jenom v mořích, jezerech a řečišti potoků a řek, ale v každé hornině, v každé rostlině…

Nedávno minulá doba postní začínala slovy: „Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš!“ Já bych si to dovolil doplnit výzvou: „Pomni člověče, že voda jsi!“

(Když vezmeme, že na světě je 7 miliard lidí a průměrnou váhu člověka 60 kg a podíl vody polovinu, tak to je za lidstvo 210 miliard litrů vody… vody živé, udržované v optimálním stavu díky ledvinám a částečně i umělým ledvinám a mnoha dalším – nepřetržitě pracujícím – orgánům.)

Úvahy podivné, ale vedoucí k pokoře před zázrakem koloběhu života, koloběhu vody a živin… nad tím vším, co funguje „samo“, a údivu nad malou úctou člověka k hlíně a k vodě – naším základním stavebním prvkům.

Obé se nám stalo (kvůli nedořešeným otázkám pokroku – zejména jeho měřítek a cílů) průmyslovými surovinami a také univerzálním, ale ne moc dobře fungujícím smetištěm a žumpou. Co si člověk navaří to by si měl i sníst a neobtěžovat s tím životodárnou vodu a hlínu, která si s tím neví rady. Zatímco zdravověda slaví úspěchy a lidský věk se prodlužuje a zbytečná úmrtnost klesá, tak v neduzích zeměkoule se tápe, v horším případě chytračí.

Obraz Země je podobný organizmu člověka – síť řek, říček, potoků a potůčků se podobá obrazu krevního řečiště – tepny, žíly, žilky, vlásečnice.

A aktuální obraz Země je podobný obrazu člověka, kterémunefunguje nějaký důležitý orgán.

Jako člověk bez dobré funkce ledvin – ponechán svému osudu – byl odsouzen k pomalému otravování a umírání, tak i naše Země (díky lidské namyšlenosti a nedomyšlenosti) podobně k tomu spěje.

Zvykáme si, že na zemi ubývá míst, kde se voda dá jen tak pít, kde se dá chodit bosky, koupat se, kde se dá nabrat hlína do květináče, aniž by v ní byly kousky plastu, skla či zlomky elektroniky.

Jsou sice instituce, které se tváří jako životně důležité orgány, ale v reálu mají spíše vlastnosti nádorů, které odčerpávají energii, že na podstatné už zbývá méně.

Věřím ale, že i nyní jsou a dorůstají nějací „Brodové“, kteří tuto naší „nedostatečnost“ budou umět léčit – ne dotovaným konáním správnosti a vyhlašováním jiných – vznešeně nazvaných – nedomyšleností, ale vzděláním, pracovitostí a vytrvalostí. Pokorné navazování, ne pyšné zahazování!

Ona naděje souvisí s tím, že lidé si v sobě nesou jako úděl i kousek jiného, ale stejně podstatného oceánu, kterémužto se říká všelijak – duše, duch, vědomí, svědomí, osobnost, lidskost – a o jeho kondici také musíme pečovat a pečujeme. Snaha o dobré a poctivé životní dílo je jeden ze zdrojů dobré duševní kondice. A inspirující články o lidských osudech i oživené vzpomínky na ně jsou zdrojem naděje a optimismu. A tak se osudy lidí a osudy článků proplétají a buďme rádi, že je máme – jednak lidi, o nichž stojí za to napsat i autory, kteří tak činí.

Stanislav Ulčák



J. Jurax 17:11 23.5.2022
J. Brunner 14:16 23.5.2022