MIMOCHODEM: Řád pro houbaře
Nejspíš jsme ani neměli na mysli Miroslava, čerstvého laureáta medaile Za zásluhy, ale jeho otce Františka, vrstevníka Kafky a Haška, jenž učil národ rozeznávat houby ještě za Rakouska. Ten byl tenkrát už deset let po smrti, syn však na jeho dílo plynule navázal. Atlasy, které zachránily bezpočet lidských životů dokonalým rozlišením jedovatých hub od jedlých, byly prostě od Smotlachy. Naučily nás radovat se i v dobách neradostných. Když jsem jezdil za kamarády do maringotek, kde pracovali, dovedli jsme díky Smotlachovi sbírat houby třeba i pod sněhem. Některé, například strmělky mlženky, chutnaly prapodivně, tím dobrodružněji se však s nimi dalo kulinárně experimentovat.
Starý pan Smotlacha byl znám i tím, že v Tyršových stopách rozvíjel starořecký ideál kalokagathie - tělocvičného zdokonalování ducha. S tělocvikem moc zkušeností nemám, avšak peripatetické filosofování v hlubokých lesích při houbaření mimo sezónu nemá ke kalokagathii daleko. Duch se při něm tříbí jemněji než na spartakiádě. Múzické instinkty českých mykologů se projevily třeba i tím, že za normalizace tiskli ve svém časopise odborné příspěvky básníka Andreje Stankoviče, který byl jinde přísně zakázán. Dnes se prý tým Miroslava Smotlachy zase skvěle osvědčil při ochraně kulturních památek před dřevokaznou houbou. Komu čest, tomu čest. Prezidentská medaile mne nicméně překvapila stejně radostně, jak kdybych našel na Hradčanech hříbek.
(psáno pro Respekt)
