Odvážné výboje současného vizuálního umění si jistě zaslouží respekt, umělci minulých dob by však takovou práci nejspíš pokládali za otravnou. Dřepět u počítače nebo viset na mobilu, shánět sponzory, granty a mediální podporu, smolit ideové plány a finanční rozpočty? Oč pěknější by bylo sbalit si takhle na jaře mošnu s barvami a štětci, napnout si pár pláten a vyrazit jako starý Corot pěšky do přírody. Ještě kus sýra, čutoru s vínem a skládací stojan, jenž kromě primárního účelu poslouží ve vsích při cestě k odhánění psů.

Tak dobře jako kdysi se asi už nikdy malovat nebude. Nemyslím obrazy, ty se povedly málokomu, ale sám zážitek. Plein-air alla prima, jak říkávali galeristé: malba pod širým nebem rovnou na čisto. Žalostný chvost této krásné éry nacházíme v bazarech. Tisíce amatérů ve vleku svůdných legend napatlalo v minulém století hromady obrázků, které jsou dnes k mání za cenu rámů. Bývají označeny podpisem a letopočtem, a tak si lze představit kupříkladu pana O., jak skvostně si v létě 1936 užíval dovolenou, když provoněn terpentýnem mastil na plátno kdesi u řeky zátočinu s rákosím. Pravda, vísku v pozadí maličko odflákl, ale to už jej paní O. volala k večeři.

Občas se krajinkami ve vetešnictvích prohrabuji. Snažím se zachytit poslední závany tvůrčího opojení, v jakém se kdysi rodily, pokouším se odhadnout, na koho si autoři hráli, zda na Mařáka, Slavíčka, Kavána nebo dokonce Van Gogha. Nejčitelnější samozřejmě bývá konvenčnost a břídilství, stejně jim však ty dávné chvilky závidím. Malíři vědí, že krajiny, které literáti označují za malebné, se ve skutečnosti malují nejobtížněji, jejich sváteční kolegové se však nebojí přiznat, že se jim harmonické idyly líbí. Jako bych z jejich výtvorů slyšel, jak si při práci pobrukovali Čechy krásné, Čechy mé, a to nejlépe někde v Českém ráji.

Na pomezí Českého ráje jsem se ocitl první červnovou sobotu, když mne tudy vezli do Hořic v Podkrkonoší na vernisáž výstavy pískovcových soch Ellen Jilemnické. Přiznávám, že jsem se před cestou docela těšil, až zase spatřím proslavený kraj lyrických vznětů, z nějž se vyřinulo tolik okouzlených kýčů. Sám o sobě přece nikdy kýčovitý nebyl, pouze nebezpečně líbezný. Jenže se podivně změnil. Zeleň, kdysi bohatě rozrůzněná, jako by se slila v jediný špenátový tón zemdleně sekundující nové barevné dominantě - agresivní žluti rozlehlých řepkových polí. Působilo to dramaticky, expresivně, výhružně. Skřivánka nevidět, do scenérie by se však ani nehodil. To už spíš bájný pták Noh nebo nějaký obří scifistický hmyz. Proč tolik řepky, panebože? A pak jsem si vzpomněl, že se snad má v podobě oleje přidávat do benzínu. Spolu s biolihem, kvůli kterému se už dneska mafiáni vraždí.

Krajina vypadala jako dílo hodně zatrpklého mistra land-artu, který si sehnal velkorysého sponzora. Idylickou harmonii by odtud zřejmě nevytěžil ani ten nejsvátečnější malíř. Samy barvy by jej tu donutily k progresivnímu výrazu.

(psáno pro Respekt)