Binokl na očích, v ruce hůl - tak stařecky se vykreslil Jan Neruda, když mu táhlo na padesátku. Hůl patřila k majestátu zralých mužů ještě za časů mého dětství. "Také ji budeš nosit, až budeš velký," říkal mi rozdělovský dědeček, jenž se kdysi na Kladensku živil podomním obchodováním se selaty, dokud mu komunisté nesebrali živnost. V síni svého skromného domku měl stojan s holemi pro každou příležitost. Nejvíc se mi líbila lakovaná špacírka s mosaznou rukojetí ve tvaru koňské hlavy, s tou však ven nechodil, vybíral si vždy z masivních sukovic. Jedna byla obzvlášť památečná. Zachránila mu prý život, když ho jednou pozdě večer v lesíku u železniční zastávky přepadli dva pobudové. "S holí se musí umět zacházet," říkal mi a předváděl, jak zdatně se s ní tenkrát oháněl.

Hole z časů mého dětství vysílaly dvojznačné signály. Daly se vnímat jako příznak postižení, úbytku sil a vzrůstající potřeby opory, ale zároveň v nich skrytě doznívala patriarchální tradice příručních zbraní. Ulpíval na nich romantický odlesk rytířských mečů, mušketýrských kordů či dragounských šavlí, byť kamuflovaný do podoby zdravotnické pomůcky. Vstoupil-li někdo ve střední Evropě do hospody s pořádnou holí v ruce, mohlo to znamenat totéž, co v Arizoně kolty nízko u pasu. Ale také nemuselo - třeba byl ten chudák jenom špatný na nohy. I takové drobné nejistoty asi dotvářely složitou psychologii evropských národů. Staříci z časů mého dětství se narodili zhruba ve stejné době jako Charlie Chaplin, jenž v mládí neudělal bez hole ani krok, jak víme ze starých filmů. K chůzi ji přitom vůbec nepotřeboval, za oceánem mu však pomohla k závratné kariéře.

V dnešních ulicích spatříme pořádnou hůl jen zřídka. Obvyklá jsou všelijaká šidítka z plastu a hliníku, na nichž neulpívají žádné romantické odlesky, zato skličující pachutě nemocniční hygieny. Zralí muži dnes už nebaží po majestátní důstojnosti, ale raději by vypadali co nejdéle jako mladiství rošťáci schopní každé klukoviny. Hůl začínají shánět až v krajní nouzi. Ta nakonec přiměla i mne, abych se po nějaké poohlédl.

Matně si pamatuji, že před nějakými čtyřiceti padesáti lety měli pěkný výběr holí snad v každém větším krámu. Když jsem se však po nich nedávno ptal v jednom z největších pražských hypermarketů, neubránil se mladý prodavač pobavenému úsměvu. "To bychom tady mohli rovnou prodávat rakve," pravil. Odkázal mne na specializované prodejny zdravotnických potřeb, kde mne čekala depresivní přehlídka modelů, jež jsem znal už z ulic. V mysliveckých potřebách mi zase nabídli jakýsi křivý samorost, s nímž bych se mohl vydat leda do televizní pohádky. Ach, kam se poděla špacírka s mosaznou koňskou hlavou... Dědeček s ní nechodil, aby se mu v Rozdělově nesmáli, že si hraje na pána. Jak skvěle bych ji nyní v Praze užil!

Coby zralý muž se cítím chabým sortimentem holí trochu ošizen. Jako novinář jej chválím. V textech mých dávných fejetonistických předchůdců se totiž až příliš často vyskytuje rozzlobený čtenář, který přichází do redakce s pořádnou holí v ruce.

(psáno pro Respekt)