V létě je nejlépe na plovárnách nebo v zahradních zákoutích, v zimě na sjezdovkách či u kamen, pěkný podzim však přeje rozhlednám. Dobře se k nim putuje a viditelnost bývá daleká. Od hvězdárny na Ládví, jež stojí ne opačném svahu, než odkud maloval Antonín Slavíček svou slavnou Prahu v průmyslovém dýmu, se mi už několikrát zřetelně předestřela celá výseč české kotliny od Ještědu a Krkonoš přes začouzené Mělnicko až po Říp a České středohoří s Milešovkou. Nebýt pohraničních hor, bylo by vidět ještě dál. Za jasných podzimních dnů tam máme vlast jako na talíři - tak maličká je, když je čistý vzduch.

Apropó talíř. Každé roční období vzbuzuje jiné chutě. Jaro přeje ostře svěžím a nekomplikovaným, například ředkvičkám, zelené cibulce nebo dušeným mladým kopřivám se ztracenými vejci. Zato podzimu sluší bohatá skladba protikladů, kdy se mdlobná nasládlost příjemně snoubí s osvěžující nakyslostí za doprovodu hořkých i slaných akcentů. Něco podobného nacházíme i v duchovních dějinách. Jednoznačný zázrak řeckého jara vyústil v mnohoznačné magma helénismu a stejně synkreticky reagovalo baroko na gotiku či postmoderna na modernu. Každá pozdní doba si zřejmě žádá ještě naposledy všechno najednou.

Ke kombinovaným chutím podzimu svádí vůně vzduchu. Cítíme v něm ostrý chlad stínů i hebkou povadlost znaveného slunce, prach ze suchého listí i sladce hnilobné šťávy přezrálého ovoce. Trochu k nim však inspirují i daleké vyhlídky. Panorama z Ládví člověku připomene slané i sladké, kyselé i hořké ingredience, z nichž se skládá česká existence.

(psáno pro Respekt)