Náš stát byl a snad ještě je pohostinný a vlídný k lidem v nouzi. Někdy i na úkor našince. Doma není nikdo prorokem, ale utíkalo se k nám třeba z Ruska po bolševické revoluci, z Německa při nástupu Hitlera, z Řecka, když tam válčili komunisté.

Po válce k nám posílali bohatí ze zemí „třetího“ světa své dětičky, aby tu slušně vystudovaly, staly se vzdělanci a případně mohly s nimi vládnout. Sám jsem v roce 1962 zažil jako studenta medicíny prince, ale již si nevzpomenu odkud. Nás na koleji zajímaly bony, které tehdy prodával po třech kačkách. Bony byla tehdejší platidla do prodejen Tuzexu, což byly obchody pro „horních“ deset tisíc soudruhů a pro ty, kterým posílali příbuzní dolary, marky či franky. Oni ty peníze do ruky nedostali, „stát“ jim je převedl v jakémsi pofidérním kurzu na poukázky (bony) a za ně si pak kupovali zboží, které normálně pracující často neznal nebo o něm jen slyšel.

To jsem trochu odbočil. Vzpomínám také na zvláštní hosty třeba v Doubí u Roudné na Táborsku, kde se cvičili pro boj proti „utlačovatelům“ ve svých zemích. Tehdy to byli slušně vycvičení „bojovníci za svobodu“. Dnes těm samým říkáme teroristé, protože se různíme v názorech, co svoboda je a co není. Musím říci, že byli vycvičeni dobře a že i jejich následníci ovládají výborně taktiku zákeřného boje s vojáky i civilisty. Vědí, že voják vychovaný v demokratickém režimu nikdy neútočí na cokoliv označeného červeným křížem nebo školu. Tam se vždy schovávali a já nevím, zda to praktikují dodnes.

Z minulých příběhů si pamatuji hlavně to, že lidé v nouzi, kteří se u nás „schovávali“, byli skromní, vděční za cokoliv a nikdy, to zdůrazňuji, nikdy se nesnažili diktovat nám, co bychom měli či neměli dělat. Jediní, kteří to porušili, přijeli na tancích. To se psal srpen 1968.

Dnes je plno článků a rozhlasových relací o běžencích, uprchlících nebo imigrantech a já nevím, jak se jim všem říká. Nevím ani, zda jde o chudáky v ohrožení nebo jen o ty, kteří již nechtějí žít ve své chudé zemi. Zda jsou chudí, nevím, protože platí velké částky převaděčům, a ani nevím, kdo to vše skutečně financuje. Vnímám je spíše jako nájezdníky, kteří vyžadují zvláštní zacházení a případně možnost praktikovat svou víru.

Nesnáším tento způsob vydírání a nemám ani chuť je podpořit a již vůbec je nelituji.

Pravda, od doby bolševické revoluce svět pokročil, ale myslím, že na úkor lidskosti. To, co bylo pro nás vždy cenné, lidský život, nyní jaksi neplatí. Samotní uprchlíci se v záchytných táborech mezi sebou nesnášejí, prý se dokonce zabíjejí, bouří se kvůli jakékoliv prkotině, která se jim znelíbí, takže...

Chápu, že se toto téma hodí různým politikům v předvolebním boji. Jsme obviňováni z xenofobie a z netolerance. Před několika lety na příklad cikáni, kteří se od nás vystěhovali „ze strachu před násilím“ do Kanady, byli vráceni, když se zjistilo, že tam jim také práce nevoní a začínají krást. A to, co nám nyní předkládají média, nás rozhodně neuklidní, proto obavy z přítomnosti běženců jsou namístě.

Více je na: www.rottpanorama.cz