Každý člověk v něco věří a to, co tvoří základní kámen jeho života, je pro něho důležité. Proto jeho víra požívá právní ochrany. Protože ale některá víra může hraničit i s psychiatrickou diagnózou, je chráněna jen taková víra, kterou sdílí větší množství lidí a která tvoří náboženství. Potud je to asi v pořádku. Co však, když je tato víra vhodná pro její vyznavače, ale nepřátelská k ostatním? Je možné ji věcně kritizovat a uvádět fakta? Vyznavačům víry se to pochopitelně nebude líbit a budou bít na poplach, že jde o urážky a napadání víry. Nic není jen bílé a své kostlivce ve skříni má většina věr. Katolická církev si jistě nedá za rámeček oběti křížových výprav do Svaté země nebo upalování čarodějnic ve středověku. Ale poučila se.

Je základní svoboda člověka nadřazena svobodě víry, nebo je mu možno v rámci víry i ubližovat? Pak by to bylo absurdní. Pokud by Hitler v mnichovském vězení prohlásil, že Mein Kampf mu nadiktoval při zjevení germánský bůh Thor, mohl by svůj antisemitismus zdůvodnit svojí vírou a nacismus prohlásit za druh církve. Příznivců měl dost. Každý chápe, že holocaust by se za víru schovat nedal. Je to extrémní případ, ale co ty nenápadnější?

Nyní jsme postaveni před dilema, jak se postavit k víře, která má ve svých článcích šíření po světě, a to případně i mečem. I katolická církev usilovala o šíření misiemi a misionáři se vždy nechovali jako beránci. Tehdy však ještě nebyla všeobecně akceptována lidská práva, a tak dilema nebylo pociťováno. I víra mívá různé projevy, od pokojného klidného vyznávání až po militantní extrémy. Pokud ale někdo provádí násilné či teroristické činy a zdůvodňuje je a zaštiťuje se při nich vírou, jak se k tomu postavit? My to zatím děláme trochu alibisticky: to jsou militantní teroristé, proti nim bojujeme a tak nějak pomíjíme, že jsou také součástí té víry, ve jménu které své činy páchají. A jak by se k nim měla postavit jejich víra, její čelní autority a masa věřících? Odsoudit je, distancovat se od nich a vyobcovat je z církve. V žádném případě je nepovažovat za hrdiny a šiřitele víry. Natož je třeba oslavovat. Pokud se takto víra zachová, pak je i v souladu se základními lidskými právy a v jejich rámci si zaslouží i právní ochranu.

Jenomže tak tomu bohužel zcela není. Možná proto budeme muset modifikovat právní ochranu víry v rámci všeobecných lidských práv. Nebude třeba absolutní a bude nejen garantovat práva, ale také vyžadovat povinnosti. Při tom jistě narazíme na otázky kolektivní viny a kolektivní zodpovědnosti, na které jsme od druhé světové války poněkud přecitlivělí. Jenomže kolektivní vina tu v statistickém pohledu byla po celou lidskou historii a nevymizí asi ani v budoucnu. Když potkám deset psů a sedm z nich mě kousne, tak budu prostě k psům ostražitý. To nám pomáhalo přežít a nic na tom nemění fakt, že mám rád toho desátého, chundelatého milého voříška.

Tyto otázky budou ještě složitější při průnicích nových etnik na tradiční území jiné víry, ať už se bude jednat o průniky humanitární nebo expanzivní. Vznikající konflikty mají dnes často ve vínku módní slovo hybridní. To má maskovat, že jde o konflikt skrytý, který jeho původci nechtějí prezentovat veřejně, ale podporují ho skrytě. Zatím jim neumíme moc efektivně čelit. Zelení mužíčkové nemusí mít zdaleka jen uniformy ruské armády bez insignií.

Je evidentní, že stávající politická reprezentace EU nedokáže těmto problémům čelit a účinně je řešit. Bude to zřejmě vyžadovat překročit svůj stín a přiznat, že něco nefunguje. Přestat objímat svět a začít hájit zájmy svých voličů. Doufejme, že se to podaří nové politické reprezentaci, která vzejde z příštích voleb, aniž by při tom ohrozila náš demokratický systém.