Je skutečně třeba mít s migranty osobní zkušenost?

„Máte s běženci nějakou osobní zkušenost, nebo jen věříte prolhaným médiím a zfalšovaným statistikám?“ Tento celkem vztekle a agresivně položený dotaz jsem zachytil v jedné z četných debat o běžencích. A poté jsem s ním byl v různých formách konfrontován zas a znovu.

Zastánci migrace si začasté sbalí baťůžek či pick-up, odvezou do oblastí zvýšeného výskytu migrantů nějaký ten proviant a vrací se obohaceni o četné zážitky a zkušenosti. Dialog s nimi pak obvykle končívá ve slepé uličce, jelikož kdo nestanul tváří v tvář migrantovi, nemůže přeci o migraci a jejích rizicích či přínosech nic užitečného vědět. A naopak – kdo migrantovi opětoval přátelský pohled z očí do očí, kdo se ho dotkl a prohodil s ním pár vřelých lidských slov, stal se rázem hodnověrným expertem.

Při vší úctě k těmto lidem mi daný argument přijde téměř směšný. Já jsem např. několikrát pracovně navštívil úpravnu vody v jaderné elektrárně. Necítím se však být o nic větším expertem na provoz této elektrárny, na jadernou energetiku nebo dokonce na energetiku jako takovou než někdo, kdo to potěšení neměl. Kdybych si před svou návštěvou neprostudoval nákresy chladicího systému, asi by mi koukání na jednotlivé nádrže a trubky bylo celkem k ničemu. A bylo by mi k ničemu i po prostudování plánů, kdyby mě na mé cestě betonovou džunglí nedoprovázel místní odborník.

Očité svědectví či přímý kontakt zkrátka poskytuje jen určitý, velmi omezený typ informace, jejíž hodnota kriticky závisí na kontextu. Zastánci migrace nabádají své oponenty, aby upustili od neoprávněného zobecňování, ale sami začasté svou jednorázovou zkušenost omezenou v čase a prostoru generalizují stejně nesmyslně.

Masová migrace je velice komplexní jev zasahující mimo jiné např. do oblastí jako je sociologie či epidemiologie. Z pohledu těchto disciplín je jednorázový kontakt s běženci svérázným typem případové studie. Díky narativnímu (vyprávěcímu) stylu bez nutnosti zapojení složitějšího matematického aparátu jsou takové studie srozumitelné širokému spektru konzumentů. Při zapojení procesu zvaného konfirmační zkreslení (tedy selektivní vyhledávání informací potvrzujících mně sympatickou hypotézu) se dá z jednotlivých případů lehce vytvořit rozsáhlá série, která bude vnitřně bezrozporná a díky tomu široce akceptovatelná. Nebude však proto více pravdivá.

Ve výše zmíněných vědách slouží případové studie pouze jako jeden z řady podkladů pro formulaci pracovních hypotéz, jejichž verifikace (potvrzení) či falsifikace (vyvracení) se provádí mnohem složitějšími postupy. Zajímavostí těchto postupů je, že ten, kdo sbírá data, a je tedy v kontaktu se zkoumanou realitou, obvykle nebývá tím, kdo by ona data vyhodnocoval. Předchází se tak nežádoucímu zkreslení výsledků. Jinými slovy – přímá účast na ději se považuje přímo za překážku jeho objektivního zhodnocení. Mám-li si tedy při hodnocení komplexního jevu vybrat mezi osobní zkušeností a kvalitně provedenou a vyhodnocenou studií, dávám přednost tomu druhému.

Jiný příklad zajímavého způsobu argumentace se objevuje v rámci diskuse o rizicích migrace. Dal by se shrnout do vyjádření typu: „Drtivá většina migrantů nepředstavuje nebezpečí, a proto jsou rizika migrace zanedbatelná.“ Pokud někdo argumentuje tímto způsobem, rád bych se ho zeptal, zda a případně proti čemu je pojištěn. Pokud je například pojištěn proti požáru, kolikrát nějaký požár viděl a zda ví, kolik procent domácností u nás ročně vyhoří.

Určitě se shodneme na tom, že drtivá většina domácností nevyhoří, a přesto je prakticky každá domácnost proti tomuto jevu pojištěna. Proč? Protože když čirou náhodou domácnost vyhoří, jsou škody obvykle tak vysoké, že mohou negativně ovlivnit fungování vyhořelé domácnosti na spoustu dalších let. Ničivé schopnosti požáru se v oboru analýzy rizik označují jako nebezpečnost. Riziko požáru je pak složeno z jeho nebezpečnosti a z pravděpodobnosti, že tento požár ve zvoleném období nastane. A liská psychika je nastavena tak, že se častěji pojišťujeme proti jevům s vysokou nebezpečností, než s vysokou četností. Na často se opakující pohromy si prostě zvykneme (pokud jsou k přežití), nebo zahyneme (pokud k přežití nejsou).

Rizika migrace jsou tedy tak vysoká, jaká je ničivá schopnost té početně marginální části migrantů, která má záměr škodit, a pojištění proti nim se zdá být v kontextu s naším obvyklým chováním více než na místě. Samozřejmě, že vyčíslené riziko není riziko vnímané. Vezměme si například počet lékařů, kteří kouří. Podezřívat je z toho, že nemají pojem o skutečné míře rizika takového počínaní, je nesmyslné. Jde o problém vztažení obecného rizika na vlastní osobu (tedy o opak generalizace).

Mnozí z nás mají zkrátka více či méně iracionální pocit, že se jich obecné riziko netýká. A často mají i pravdu – riziko je jen pravděpodobnost, nikoli jistota. Odpůrcům migrace je často podsouváno, že podléhají panickému (tedy nepřiměřenému) strachu. Takto podáno to zní celkem pejorativně. Kdo posoudí, jaký způsob vnímání rizika je nepřiměřený? Na základě jakých měřítek? Je jasné, že analýza rizik migrace prováděná otcem nezletilé dcery bude mít zcela jiný výsledek než analýza rizik provedená dvacetiletým svobodným mužem. A který z těchto výsledků je správnější? Těžko říct.

Jisté je, že popírání samotné existence rizik a snaha komukoli upírat právo na vlastní způsob vnímání rizika jsou jevy značně nebezpečné a ve své podstatě třeskutě hloupé.