Češi si asi nepřestanou dělat legraci ani v chalífátu. Když se vám objeví v obýváku běženec a bude tvrdit, že od teď tady bude bydlet on, máte sice možnost pokusit se ho rozplakat popisem té hory úsilí, které jste na své bydlení vynaložili, ale vsadil bych si spíš na jiný výsledek. Po příslušných změnách legislativy (přičinlivě zpracovaných našimi vlastními právníky - Karel Čapek byl ve své Válce s mloky geniální) vám bude připadat docela lákavá nabídka, že mu do svého bytu můžete dvakrát týdně chodit uklízet za příslib snížení daně pro bezvěrce.

Ale skutečně musíme skončit jako ovce? Copak se nenajde nikdo, kdo by bouchnul do stolu a prohlásil, že tuhle válku nemusíme prohrát? Kdyby to tak zařídil někdo za nás, že? Určitě bychom mu zatleskali, žulovou desku bychom vhodným nápisem o zásluhách opatřili a slavnostně za zvuku famfár odhalili.

Zatím jediná kulka v této válce musela být v médiích zbloudilá a ještě navíc odražená. Skutečně si ještě dnes někdo myslí, že se podaří nějakého běžence vrátit papírovým příkazem k opuštění našeho území? Po útrapách cesty a po zaplacení převaděčům? Mediální prostor je zahlcen slovy. Řeči, řeči. Sem tam s myšlenkou, vzácně i s reálnou myšlenkou. Jenže to chce skutky, skutky. A ne v mediálním prostoru, ale na hranicích. Takové skutky, co jsou dnes tenoučkým ledem a jejichž hodnota bude doceněna až za dlouhou řadu let. Tvrdé skutky odpovídající válečnému stavu, který jsme si nevybrali my, ale byl nám vnucen. Každý to ví a každý se to bojí vyslovit, že ve válce se střílí a umírá. A my jsme přece ve válce. Posledně jsem tu použil definici války z Wikipedie. Každý stát se na válku docela nákladně připravuje a v duchu doufá, že svůj arzenál nikdy nepoužije díky jeho odstrašující síle. Co to je za skulinku v našem obranném systému? Stačí roztáhnout dva prsty do písmene V, zeširoka se usmívat, do popředí co nejblíže ke kamerám nastrčit pár žen s malými dětmi a vykřikovat SVOBODA, SVOBODA. Takhle vypadá postmoderní válka a invazní síly zatím úspěšně dobývají nová území. Ilegálně se valí Evropou a k hranicím cílového státu jsou dopravovány se servisem autokarového zájezdu. Až na výjimky tyto dobyvatele už nikdo nedonutí vrátit se zpět. Oni svoji válku vyhrávají, my ještě ani kloudně nevíme, že ji prohráváme.

Kdyby to byla legrace, tak bych měl jednoduché řešení jak pro běžence, tak pro jejich uvítací výbory:

Detenční sběrné tábory pro běžence, zřízené na hranicích, by byly volně přístupné pro sluníčkáře, kteří mají ve všem jasno a trpí nepřekonatelným nutkáním šířit kolem sebe dobro. Ti by si vybrali ze široké nabídky běženců každý toho svého, o kterého by se od A do Z postarali, ubytovali ho, nakrmili, šatili a společensky asimilovali na své (a ne na moje) náklady, s odpovědností, že jde přece o lidské bytosti, které mají na své požadavky od A do Z svůj lidskoprávní nárok. To by bylo spokojených lidí! Kdo z běženců by nebyl do jednoho měsíce vybrán (osvojen) nějakým sluníčkářem, byl by násilně deportován.

Bylo to přece dobrovolné rozhodnutí každého z běženců zaplatit a vydat se na cestu. My jako stát - jako jedinci ani jako národ - za jejich trauma nemáme tu nejmenší odpovědnost. Jinak je to samozřejmě s individuální filantropií. Ta by měla v mém návrhu široké uplatnění. Evropa by byla zachráněná a dobrodějové uspokojení. Škoda, že každá pohádka má svůj konec. Tenhle můj návrh se patrně na pořad jednání rady bezpečnosti státu nedostane.