MIGRACE: Čím jsou vědci zavázáni „své“ společnosti
Výzvu „Vědci proti strachu a lhostejnosti“ jsem vyhledal se zájmem a nadějí. A ačkoli s většinou jejího obsahu souhlasím, nemohl jsem se k ní bohužel připojit. To proto, že ve dvou klíčových bodech výzva dle mého názoru selhává v testu racionality, jíž jsou vědci ostatním členům společnosti povinováni především.
Nejprve stručné metodologické poznámky.
Zaprvé, ačkoli mám značné pochybnosti o tom, zda v „měkkých“ oborech jako právo lze vůbec hovořit o „vědě“, konsensus mezi signatáři výzvy se zdá klonit k názoru, že zřejmě ano. Jako „vědec“ bych se tedy pro účely výzvy na základě formálních kritérií i podle akademické produkce v tomto oboru patrně kvalifikoval.
Za druhé, považuji za evidentní, že lidé, kteří mají vědecké ambice (nebo kteří to z různých důvodů předstírají) nemají žádnou legitimaci k tomu, promlouvat k ostatním z pozic morální nadřazenosti. Mravní selhání uvnitř vědecké komunity mohou být stejně častá či spektakulární, jako mimo ni. Z domova za mnohá připomeňme jen servilitu, s níž se většina akademiků navržených tehdy ke jmenování profesorem poslušně dostavila uprostřed Putnovy aféry na Ing. Zemanem obývaný Pražský hrad. Pokud by někoho zajímaly příklady ze zahraničí, zdrojů je k dispozici nepřeberně. Pro začátek lze doporučit např. zarážející přehled příkladů vymyšlených pozorování, zfalšovaných a jinak nereplikovatelných pokusů, zmanipulovaných datasetů a zkompromitovaných recenzních procesů, který v roce 2013 přinesl The Economist v článku How science goes wrong. Vzato kolem a kolem, není důvodu domnívat se, že vědci mravně selhávají méně často než „nevědci“, ať již oba pojmy definujeme jakkoli.
Textu výzvy „Vědci proti strachu a lhostejnosti“ je třeba poctivě přiznat, že nepromlouvá z pozice mravního piedestalu, ale z pozice racionality, resp. vědeckého pohledu na svět. Své signatáře výzva charakterizuje jako lidi, „jejichž základní schopností i hodnotou by mělo být kritické myšlení, schopnost nazírat problémy nezaujatě, pracovat s informacemi, rozeznat fakta od hypotéz a nedopouštět se manipulací.“ Závěr citovaného fragmentu lze také popsat jako závazek intelektuální poctivosti. Parametry jemu předcházející by bylo možno charakterizovat jako závazek racionality. Způsobů, jak jej popsat, je vícero, většina definičních znaků však bude zahrnovat tak či onak formulovanou povinnost (a) přesně identifikovat fakta, z nichž vědec vychází, (b) tato fakta verifikovat a prezentovat ve verifikovatelné podobě, (c) poctivě vyslovit učiněné předpoklady ohledně dosud neznámých, neměřitelných či nespolehlivých veličin či závislostí, jež mohou výsledek ovlivnit, (d) vyjevit osobní předsudky či konflikty, které by mohly prezentované výsledky znevěrohodnit, (e) při vyvozování závěrů postupovat logicky konsistentním, a tedy verifikovatelným (nebo, chceme-li použít Popperův divný pojem, „falsifikovatelným“) způsobem, a (f) přitom nezamlčet rozumně předvídatelné protiargumenty a alternativy. Je-li předmětem vědeckého zájmu popis stávajícího světa, jaký je, je celý podnik zpravidla dostatečně komplikovaný, stále však jednodušší, než když vědec činí predikce ohledně toho, jaký svět bude v budoucnosti či jaký byl v minulosti (což je protimluv jen zdánlivě). Ještě komplikovanější je pak situace, činí-li vědec doporučení ohledně toho, jaký by svět dle jeho názoru správně měl být. Předpokládám, že k posledně uvedené disciplíně jsou náchylnější obory společenské než přírodní či technické, a dostávají se proto nebezpečně blízko ideologiím všech druhů.
Chyb, jimiž se člověk může proti závazku racionality prohřešit, je nepřeberně. Třeba ta, že nepostaví najisto, zda hovoří o světě, jaký je, nebo o světě, jaký by podle něj měl být. Nebo ta, že hovoří o světě, jaký by měl být, ovšem neuvede nic verifikovatelného o způsobech a nákladech, jak se k takovému ideálnímu stavu světa z toho stávajícího dostat.
Důvodem, proč jsem se k výzvě s lítostí nemohl připojit, jsou ve skutečnosti přesně tyto argumentační problémy, a to v pasáži adresované politikům, která v relevantní části zní:
„Všem, kdo v Evropě hledají útočiště, by mělo být zajištěno bezpečí a důstojné zacházení. Ti skutečně potřební musí být přijímáni a integrováni na základě individuálního a spravedlivého výběrového procesu, aniž by je předem diskvalifikovala jejich etnická či náboženská identita.“
Ne, že bych nepovažoval tuto ambici za chvályhodnou. Za stávajícího faktického stavu a trendu je však citovaný text vnitřně kontradiktorní, a tedy selhávající v testu racionality.
Situace, v níž se EU v roce 2015 ocitla, je změnou paradigmatu. Změnou z geopolitického stavu, v němž Evropu jako relativně extrémně blahobytné a bezpečné území chránily před masovou imigrací z relativně extrémně chudých a nebezpečných území Afriky a Blízkého a Středního východu státní celky na východním a jižním pobřeží Středozemního moře, do stavu, v němž tyto státní celky nejen přestaly fungovat jako evropský cordon sanitaire, ale samy upadly do stavu anarchie, v níž vypuzují své vlastní obyvatele, nemluvě o zadržování průchozích migrantů.
Jak jsem psal na tomto blogu minulý týden, neslyšel jsem dosud žádný racionální argument, podle kterého by se dala očekávat změna tohoto stavu k lepšímu. Naopak, německá vláda tento týden revidovala očekávatelný počet do Německa příchozích uprchlíků a imigrantů pro tento rok na 650 000 či až na 750 000 (zde). Obrazy přicházející z míst, na nichž imigrační vlna do EU vstupuje (např. z řeckých ostrovů v blízkosti tureckého pobřeží), nemohou nechat nikoho na pochybách, že již za současné situace není EU - se stávajícími zdroji věnovanými této agendě – s to zajistit nově příchozím „bezpečí a důstojné zacházení“, což ovšem logicky musí platit stejně i pro občany EU, obývající tyto postižené vstupní zóny. První citovaná věta neobstojí testem racionality, pokud není následována verifikovatelným návrhem, jak navrhovaného stavu dosáhnout. Bez něj je přinejlepším zbožným přáním či snem, k těm však společnost vědce nepotřebuje. Pokud jde o druhou citovanou větu, při počtu 650 000 uprchlíků a imigrantů za rok 2015 by např. německé imigrační úřady musely vyřídit 1862 žádostí o azyl denně (pokud by pracovaly o všech víkendech a státních svátcích). Při vší úctě k německé civilní správě se mi zdá poměrně neracionální předpokládat, že za těchto okolností lze zajistit „individuální a spravedlivý výběrový proces“ zahrnující obtížnou verifikaci tvrzených skutkových okolností, tlumočení a překládání, a instanční přezkum příslušných rozhodnutí. Od určitého počtu imigrujících jednoduše celý systém, předpokládající fungování na bázi individuálních případů a jejich administrativně-justičního zpracování, nikoli na bázi masového populačního pohybu, fungovat přestane. To ovšem nezmění nic na fiskálních a především politických následcích toho, že nově příchozí již na území cílových zemí pobývají a pobývat budou.
V citované pasáži je proto podle mého názoru výzva interně nekonsistentní a nijak se nevyrovnává ani s fakty, jimž již dnes čelíme, ani s rozumně očekávatelným trendem dalšího vývoje. Vědeckému pohledu na svět odpovídá snad pouze v bonmotu „Neodpovídají-li fakta představám, tím hůře je pro fakta“, připisovanému v různých podobách různým velikánům filozofie.
Obecněji viděno se mi pak výzva zdá i intelektuálně nepoctivá, jelikož v citované pasáži vychází z nevysloveného předpokladu, že EU nemá k dispozici jinou strategii než příchozí imigrační vlnu pasivně propouštět na své území a její následky zde řešit jako fait accompli.
Nemám důvodu nevěřit autorům textu výzvy, že cílem výzvy není zlehčovat skutečná rizika plynoucí z imigrace. Myslím však, že tuzemská vědecká obec nyní společnosti dluží pokračování, v němž se těmito riziky bude racionálně a intelektuálně poctivě zabývat. Takové podklady by nám myslím pomohly čelit nejrůznějším bulvárním bludům a xenofobním tendencím ještě o něco účinněji, než již zveřejněný text.
Autor je advokát
