Vzal si na paškál média. Svou kritiku nasměroval zejména na chování médií ve vztahu ke „krejčířgate“, kdy TV Prima dokonce pustila uprchlého podnikatele Radovana Krejčíře do vysílání, aby sdělil národu svou verzi věci, ze které je viněn. Pro nezaujatého pozorovatele by šlo o příklad vzorově správného chování té televize: dala prostor všem zájmovým stranám. Ne tak pro pana Zaorálka. Tomu čin Primy vadí, protože prý „tu najednou nemáme právní stát. My tu najednou máme něco na způsob lidového soudu. Lidový soud existoval v antice. Takhle byl odsouzen třeba Sokrates. Odsoudilo ho pět set soudců. To byl soud, ve kterém neexistovali žalobci ani obhájci. Prostě se nelíbil.“ V tomto bodě pan Zaorálek aktualizoval svou dějinnou analogii na televizní hlasování o důvěře politikům, které jako z udělání před týdnem předseda vlády Paroubek docela výrazně prohrál s předsedou opoziční ODS Topolánkem. Zaorálek to tak explicitně neřekl, ale v podstatě se staví proti názorovému plebiscitu.

Což o to, zastupitelská demokracie je na delegování hlasovacích práv založena. V tom se Zaorálek nemýlí. Mýlí se však v té dějinné analogii. Sokrates byl sice souzen širokým pětisethlavým grémiem „zástupců lidu“, ale ani zde nešlo o celou obec, nýbrž o delegaci. Ale především není pravda, že by neměl možnost obhajoby. Doporučuji panu Zaorálkovi k četbě Platonovu Obranu Sokratovu. Jde o pozdější parafrázi slov, kterými se hájil před soudem sám Sokrates, využiv svého demokratického a nezadatelného práva se proti obvinění hájit. Platon jen zaznamenal, co mu zachovala paměť, protože originální záznam Sokratovy řeči neexistuje.

Není tedy pravda, že by nad Sokratem byl vykonán nějaký sprostý lynč, jak naznačuje Zaorálek, chtěje to přirovnat k lynčování svého stranického kolegy na televizní obrazovce. Naopak: tím, jak upírá právo na vyjádření názoru Krejčírovi, jako by sám popíral právo na obhajobu, byť před zraky veřejnosti: nemluvím teď o soudní síni. To není příliš postoj demokrata.

Připomenu panu Zaorálkovi ještě jeden názorný příklad, jak se v jeho pojetí a v pojetí jeho kolegů poslanců dá také chápat demokratické právo na obhajobu. Před víc než dvěma lety Poslanecká sněmovna usnesla, že za prohru státu v arbitráži se CME je vinna Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Vystavila tuto RRTV na pranýř, věnovala jí speciální zasedání zákonodárné komory, mnoho hodin jí snášela na hlavu všemožná divoce vyhlížející obvinění, aby ji nakonec rozprášila, bez ohledu na dodržení zákona a jednacího řádu. Tato Sněmovna, které tehdy i dnes šéfuje pan Zaorálek, nectila ani nejmenší práva „obviněných“, vyřkla předem připravený ortel a rozhodla o dalších osudech třinácti lidí (a v přeneseném smyslu celé republiky). Že to rozhodnutí bylo vlastně špatné, přiznala sama Sněmovna verdiktem své vyšetřovací komise, která dva roky po odvolání prohlásila, že RRTV je ve věci nevinně. Její členové však byli odvoláni nejspíše proto, abychom užili slov pana Zaorálka, že „prostě se nelíbili.“

Domnívám se, že pan Zaorálek je poslední, kdo by se měl dovolávat nějakých demokratických práv, když tato práva spolu s jinými tak vehementně pošlapává. A také by si měl tu historii nejprve sám dobře nastudovat, než jí začne v novinách argumentovat ve svůj pomyslný prospěch. Protože při bližším ohledání nejde o argumentaci, nýbrž opět jen o účelové a efektní žonglování se slovy, která mají zmást čtenáře.

(Článek byl psán pro server Česká média)