Titulky prodávají noviny. Stará pravda, staré metody. Aby se čtenáři vršili, dochází k zjednodušování a posouvání zpráv k maximální srozumitelnosti, atraktivitě, zábavnosti. Nadpisy už dávno nemusejí odpovídat textu pod nimi. Hlavní je připoutat pozornost. Ve 25. týdnu letošního roku se mohli jejich autoři přetrhnout. Dát jim za blábolení Oskara by bylo málo. První nominace patří Právu. Oznámilo: „Bém po Everestu zdolal i Parkanovou“. Že by snad zažehl jiskru v ledovém srdci, schopném vzplanout jedině pro americký radar? Proč ne. On horolezec, ona milovnice trampingu. On opatrný s nechutí k politickým povinnostem, ona opatrná se zájmem o folklórní aspekty armádního života. Samá voda. Nejsme svědky románku zastiňujícího vztah Topolánek-Talmanová. Pražský primátor se – jaká nespravedlnost - ve skutečnosti nezmocnil ministryně obrany, nýbrž nejvyšší příčky žebříčku popularity. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ba co víc: u občanů vítězí ten politik, který se jim radši ztratí na dlouhé týdny z očí.

Lidové noviny odflákly analýzu hlasování o nedůvěře vládě. „Vláda přežila, Paroubek pohořel,“ konstatovaly, aniž by připustily, že cílem ČSSD nebylo svrhnout vládu, ale provést na pozadí Čunkovy aféry bilanci jejích hříchů. Jestli někdo zklamal, byl to premiér, který ignoroval opoziční obžalobu a před soudem voličů se neobtěžoval hájit. Mnohem víc však zaperlily Hospodářské noviny. Rozbor Jana Kubity uvedly lakonicky: „Paroubek opět prohrál. Už je to 5:1 pro vládu“. Sportovní duch je prima, leč ve struktuře disciplín a přidělování bodů aby se čert vyznal. Levice prý projela nejen horký sněmovní pátek, ale také snahu o parlamentní propírání kauz Kubice-Čunek-Vesecká, rozhodování o Ústavu pro studium totalitních režimů, první střet o reformní balík a většinu ostatních rozstřelů nad návrhy přicházejícími z vlády. Jeden čestný bod jí byl uznán za protlačení zákona o obecném referendu přes první čtení. Věru zajímavá pravidla. A aby redakce získala alibi, již v druhém odstavci bylo připomenuto, že „internetová média celý kabaret titulovala jako Paroubkův debakl“. Příští odkaz může být na pocity ČTK nebo rovnou na tiskovou zprávu Úřadu vlády.

Kam se však rozhoupávání vratké Topolánkovy bárky hrabe na aktuální zápas o budoucnost evropské integrace. Daniel Kaiser v Lidových novinách v plné nahotě vybalil tezi, že když „EU rokuje, demokracie pláče“. Přesto by měl Zlatý Fanouš připadnout Alexandru Vondrovi. Pakliže komentář, který v MF Dnes vyšel v den zahájení stěžejního summitu EU, nadepsal “Euroústava je mrtvá“ sám místopředseda vlády, pokusil se o manipulaci veřejného mínění, kterou jsme dosud znali leda od černokněžníka Zahradila. Jistě, název ústava byl nekorektní od počátku. Šlo o ústavní smlouvu. Nyní je vynechána i ona okázalá ústavnost. Spíš půjde o další z mnoha novelizací unijní legislativy. Avšak obsah až tak zásadních změn nedozná. Nijak to ale nebrání zdejším euroskeptikům, aby se netvářili, jak bůhvíco vybojovali. Zkuste sousedům vyhrožovat, že jim rozbijete okno, pak „velkoryse“ ustoupit a žádat hlasitou pochvalu. Ačkoli do Varšavy není příliš daleko, panují u nás velmi povrchní představy o motivaci a kontextu počínání tamní vlády. Jednou tisk zaznamená českou vůli jít do klíčové bitvy bok po boku s bratry Kaczynskými, podruhé odpapouškuje, že za Poláky umírat nebudeme. Dokud to nic moc nestálo, dělali jsme na evropské partnery „bu-bu-bu“. Teď byly sraženy podpatky – a sdělovací prostředky se nediví, neptají. Ani na to, v čem tkvělo omílané riziko superstátu s hlavním městem v Bruselu. Vzal by nám snad Čunka, Topolánka, Vondru? Zbytečné obavy, marné naděje.

Psáno pro Literární noviny č.26, mediální rubriku Lidové Právo Dnes