MÉDIA: Zbytečný nářek
V „ringu“ si postěžoval, že 2. června byl přerušen na ČT 24 jeho projev na ústředním výboru sociální demokracie. (Zřejmě i proto pak podpořil ODS, aby byla odvolána Rada ČT.) V článku se velice rozhořčuje nad skutečností, že byl prý vypnut proto, že se odchýlil od dohodnutého zaměření.
Doslova napsal: „Větší drzost jsem neslyšel. Lídr opozice bude podle této logiky dělat to, co zapadá do představy nějakého redaktora.“
Spílání pana Paroubka se ale dotýká něčeho zásadnějšího, a proto se k němu vracím i s jistým zpožděním. Hlavně na pana předsedu (ale to platí i o jiných českých politicích) prozrazuje mediální negramotnost a jeho zarputilá snaha médiím radit to jen stvrzuje. V mediální civlizaci, v níž jsme se ocitli, jsou média neovladatelná, nedají se nijak uzurpovat, řídit, protože se řídí sama svou vnitřní logikou. Ani útoky na pana Paroubka nejsou jen produktem postojů jednotlivých redaktorů, ale nastavením estetiky médií, která diktuje etiku. Medialita si sama určuje, jak a co má být zpracováno, vyznačuje se neustálou dekonstrukcí, vše je rozcupováváno na fragmenty a je zásadně diskontinuální. Je nastavena tak, aby sama nepřetržitě produkovala virtuální realitu a brání se jakékoli staré převoditelnosti, neuznává žádné autority, vytváří si sama své hrdiny, které ale zase stejně rychle zavrhuje. Mediální civilizace je civilizací v pohybu a je zcela zaujata přítomností, odkazy na minulost či pohledy do budoucnosti jen předstírá. To, co pohání média v 21. století, nejsou vize, ale strach, se kterým umějí virtuózně pracovat. Každého, kdo medialitě nabídne možnosti, aby byla zpracována v hrozbu, média využijí, a to je hlavní důvod, proč má řada politiků, a tedy i Jiří Paroubek, v médiích takový obraz, jaký má. Konkrétně problém pana Paroubka spočívá v tom, že pracuje s pojmy, které jsou ukotveny ještě ve 20. století, a o to je snažší využívat jeho výroky a převádět je ve strach či hrozbu.
Zavinili to ale u nás politici, kteří místo aby se snažili média pochopit a tento pohyb zaznamenali a použili nástroje, které by ho trochu usměrnily, snažili se jen média uzurpovat, až se stalo to, že se u nás všechna média vymkla z kulturního provozu. To se ve staré Evropě nestalo. Tam ještě v každé zemi několik médií, která uchovávají a pracují s tradiční hierarchií hodnot, existuje a elity si je nejspíš zachovají, protože si je zaplatí, a to jim dovolí tohle stadium prodloužit či alespoň lépe pochopit. U nás měřítka diktovala Nova a bulvár, přičemž zpravodajství a publicistice na Nově mohli politici vnutit pravidla, ale nikdy se o to ani nepokusili. Ve Velké Británii licenční podmínky předepisují některým stanicím, že jim zpravodajství zpracovává Reuter’s, a v Německu zase měly privátní televize předepsáno vysílání řádných dokumentů, což tam prosadil Alexander Kluge. Je to něco podobného, jako kdyby Nova musela vysílat dokumenty Fera Feniče a jemu podobných.
Politici u nás učinili dvě zásadní chyby: nepodporovali rychlý vznik střední třídy (naopak se jí báli), která by prestižní média potřebovala, a tím udržela v platnosti řád či alespoň vzpomínku na něj, a tím pádem i pevnou hierarchii hodnot, a naopak dětinsky naivně podporovali privátní Novu, která proměnu médií z kulturního statku na komerční nosič akcelerovala.
Pláč pana Paroubka je pláčem nad vlastní rakví.
A snaha ovládnout novou Radu ČT je jen posledním pokusem obsah média kontrolovat, internet je již dávno mimo. A protože podle některých právníků si od roku 2010 bude moci každý, kdo bude mít peníze, stejně vysílat i v televizi, co bude chtít, rozpad tradičních hodnot bude definitivně zpečetěn. Medialita nastaví nový stav civilizace, na který nejsme díky neexistenci prestižních médií dostatečně připraveni, ale který už také nikdo nemůže ovládat. Snaha ovládat média odpovídá představám předmediální éry, poukazuje tedy jen na nevzdělanost politiků.
Zveřejněno v týdeníku MF Plus
Autor je novinář a spisovatel.
