Poté, co šéfredaktor publicistiky České televize Marek Wollner označil mě a Petra Žantovského za „roztleskávače ruské propagandy“, ozval se pan Alexandr Vojta, který stojí za nezávislým internetově-televizním projektem Debatní klub. Vybídl obě strany ke konfrontaci před televizními kamerami. Zatímco Žantovský i já jsme kývli, zbabělý Wollner svoji účast odmítl. Žádná reakce nepřišla ani od vedení České televize. To je věru zajímavé, neboť tyhle strašpytlíky máme na své výplatní pásce.

O co konkrétně šlo?

Marek Wollner v rozhovoru pro Aktuálně.cz prohlásil: „Tady vznikla jakási akční fronta roztleskávačů kremelské propagandy. Což jsou lidi jako Petr Štěpánek nebo Petr Žantovský, kteří prohráli v televizní krizi před šestnácti lety, museli na čas složit zbraně, a teď cítí svou šanci.“

Moje reakce byla víceméně stručná. Na Facebooku jsem k tomu napsal:

„Pan Wollner to má hodně popletené. Já ani Petr Žantovský jsme s ním nikdy žádnou válku nevedli, takže jsme také žádnou nemohli prohrát. Na přelomu let 2000-2001, tedy v době televizní spacákové krize, jsme byli členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Do její kompetence patří sledovat a případně pokutovat, co se objevuje na obrazovce, nikoli to, co se odehrává za zdmi České televize. To je věcí jiné rady, totiž Rady České televize. Za to, co ČT pouštěla na obrazovku, jsme jí tehdy udělili vůbec nejvyšší možnou pokutu, tj. 2 miliony korun. Nic víc, nic míň. Jestli tehdy někdo prohrál, pak pouze občané České republiky, protože veřejnoprávní obrazovku nadále ovládají demagogové typu pana Wollnera. A propos. Není bez zajímavosti, že v poslední době se mi poměrně často stává, že se mi lidé omlouvají, jak byli v době televizní krize hloupí a že jsem měl tehdy pravdu.“

A proruští roztleskávači? Pan Wollner zřejmě upadl. Evidentně na hlavu. Vůbec nejlepší na celé věci totiž je, že Rusko či Putin nikdy nebyli a nejsou předmětem mého zájmu. Pokud jsem o nich něco napsal, tak zcela okrajově. Naopak trvám si na svém výroku, že nejlepší ruskou propagandou je naše vlastní hloupá propaganda protiruská. A na tu jsou v České televizi mistři.

Jak se taková propaganda vyrábí? Třeba takhle:

Události komentáře, 25. 2. 2016: Reportér Karas z Moskvy hovoří o stoupající oblibě Stalina v Rusku a pražské studio k tomu pouští záběry obyvatel s obrázky Stalina v rukou. Impresivní! Jenže něco tu nehraje. Ty záběry jsou totiž z Gori. Ze Stalinova rodiště. Nedávno jsem tam byl. A kde se nachází Gori? V Gruzii. V té Gruzii, jež usiluje o členství v NATO. No nekupte to za 135 korun výpalného měsíčně!

Co napsat závěrem?

Propagandističtí kašpárci z České televize stále ještě nedosáhli svého dna, leč pracují na tom usilovně. O titul šampióna veřejnoprávní desinformační žumpy usilovně soutěží černá pasažérka z paskviloidního magazínu 168 hodin Nora Fridrichová se záchodovým rváčem Markem Wollnerem a jeho Reportéry ČT. Stav je zatím nerozhodný. Ani ostatní výtečníci nezůstávají pozadu. Kupříkladu „ekoteroristický“ magazín Nedej se si svoji katastrofální úroveň drží již více než dvacet let. Nyní aktuálně zamířil na srbsko-chorvatskou hranici, aby prostřednictvím další ze svých agitek oslavil pomocníky pašeráků lidí, rekrutující se z tuzemských sluníčkových pachatelů „dobra“. Dětský kanál Déčko pro změnu przní duše našich nebohých dětí politicky korektními pohádkami. To vše za peníze nás daňových poplatníků, kteří tenhle veřejnoprávní propagandistický pakvil financujeme povinnými poplatky.

(Vysvětlivka pro neznalé: Proč černá pasažérka a záchodový rváč? Fridrichová byla opakovaně přistižena bez jízdenky v pražské hromadné dopravě. Wollner na záchodě fyzicky napadl tehdejšího generálního ředitele ČT Jiřího Balvína.)

Mimořádně přesně pojmenoval praxi našich veřejnoprávních médií sociolog Petr Hampl: „Česká televize a Český rozhlas dnes fakticky hrají tu roli, jakou hrálo v nacistickém Německu ministerstvo propagandy.“ Já k tomu jen dodávám, že dno už je na dohled a on ten náraz jednoho dne přijde. A to pak teprve bude mazec. Ona totiž každá trpělivost – i ta poplatníků České televize – má své meze.

26. 2. 2016, www.petrstepanek.cz