Stačilo mi jen letmo nějakou dobu poslouchat, jak se naše veřejnoprávní média chovají k novému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi. Nejen v současnosti, ale už od samého začátku jeho volební kampaně. Od českých, ať už rozhlasových nebo televizních, „veřejnoprávníků“ neuslyšíte nic jiného, než že má stále nějaké problémy a že téměř vše dělá podle nich nějak „nesprávně“. Zřejmě jim vadí zejména stěžejní bod jeho programu – rekonstruovat Spojené státy tak, aby byly znovu „velkou zemí“, a to v celém širším významu tohoto slova. Prezident Trump má na mysli nejen prosperitu a ekonomickou sílu a z toho plynoucí životní úroveň obyvatel. Jde mu zároveň o obnovení mezinárodní váhy, prestiže a také vojenské síly Spojených států, které po skončení II. světové války přijaly závazek garantovat světovou demokracii (tzv. Trumanova doktrína z roku 1947). A to je velice vážná věc.

Proto naše veřejnoprávní média zveličují každý Trumpův střet se starou obamovskou administrativou, která zavedla Spojené státy bezmála na slepou kolej. Dovedu si představit, jak by některá naše média jásala, kdyby prezident Trump mohl být ze svého úřadu pod nějakou záminkou odvolán. Jenže Spojené státy se naštěstí neřídí utajenými přáními ani bruselských, natož pak pražských či jiných dobře zamaskovaných soudruhů.

Také si dovedu docela dobře představit, že v oddělení, kde sedí veřejnoprávní dramaturgové, visí někde namísto bývalého „Se Sovětským svazem na věčné časy“ poněkud aktuálnější „Když o Trumpovi, tak jedině negativně“. Absurdní představa, protože komunistická hesla se dávala na pracoviště zásadně jen politicky vlažnému „prostému lidu“, zatímco dramaturgové byli odjakživa pokud možno dobře vycvičenou propagandistickou úderkou.

Sledujete-li českou veřejnoprávní informační mašinérii déle, nutně vás napadne jedno srovnání. Naše veřejnoprávní média zacházejí s Donaldem Trumpem navlas stejně, jako zacházely komunistické sdělovací prostředky s prezidentem Ronaldem Reaganem.

Zní mi to v uších, jako by to bylo dnes: „Ten druhořadý hollywoodský herec…“ Že byl po dvě funkční období guvernérem nejlidnatějšího státu USA Kalifornie, to se jaksi nepočítalo. S Donaldem Trumpem je to podobné: „Ten pochybný realitní magnát… kdoví, jak přišel ke svým penězům…“ Hlavně je nutno citovat výhradně z tzv. levicově liberálních zdrojů, které jsou k Trumpovi až tak nepřátelské, že se neštítí ani uměle vyfabrikovaných lží a pomluv. Jenže jak známo, všeho do času, holoubkové.

Nakonec to byl právě Ronald Reagan, který svou obratnou politikou rozložil Sovětský svaz a přinutil komunisty k částečnému ústupu z jejich mocenských pozic. Říká se, že vyhrál studenou válku. Málokdo si to uvědomuje, ale byl to zejména on, kdo se velkou měrou zasloužil také o naši nečekaně nabytou svobodu a demokracii. Není divu, že ho americká moderní historie považuje za jednoho z nejlepších prezidentů, jakého USA v poválečném období měly.

Trumpovi nepřátelé správně cítí, že si americký lid zvolil po letech tápání silného prezidenta, čímsi podobného právě Ronaldu Reaganovi. Jsou si vědomi toho, že by mohl v Reaganově práci úspěšně pokračovat. Proto ten jejich navztekaný pokřik někdy hraničící s hysterií. Proto se přebarvení, převlečení a zamaskovaní soudruzi celého světa spojují a společně táhnou proti Trumpovi. Proto i naše veřejnoprávní scéna už více než jeden rok referuje o Donaldu Trumpovi typicky neobjektivním způsobem. Většinu jeho závažných projevů jak na domácí, tak na mezinárodní půdě buď úplně vynechávají, anebo je ve střihových zkratkách upravují tak, že nakonec vyzní jinak, než byly předneseny. Pak obyčejně následuje komentář nebo beseda, která takový projev naprosto rozmělní a význam i smysl celého projevu se tím ještě více zastře.

Dorozumíte-li se alespoň trochu anglicky, zkuste si některý z Trumpových projevů poslechnout v původním znění. Dostanete úplně jiný obrázek, než který se nám snaží podsunout ČT. Jeho projevy jsou jasné a snadno srozumitelné. Také celá atmosféra a reakce posluchačů stojí za to. A za řečníkem obrovský nápis: „PROMISES MADE, PROMISES KEPT“. Což by se dalo volně přeložit „DODRŽUJEME SVÉ SLIBY“, samozřejmě míněno ty volební. Pamatujete jediného předního českého politika, který by si troufl řečnit pod takovým nápisem? Já ne. A kdyby to náhodou udělal, tak by se mu všichni od srdce vysmáli.

Síla americké demokracie spočívá v tom, jakým způsobem byla konstituována. Spočívá v ústavě geniálně vytvořené samotnými „otci zakladateli“ Spojených států, která je platná už od r. 1789. Doplněna deseti dodatky, z nichž zejména tzv. „Listina práv“ (Bill Of Rights) účinně zabraňuje pokusům o omezení základních demokratických práv a svobod. Především svobody slova, svobody tisku, svobody shromažďování a v neposlední řadě svobody vlastnit zbraň a možnosti bránit se tou zbraní proti útočníkovi.

V případě amerických ústavních dodatků se nenechte plést běžně užívaným překladem „dodatek“. Anglické slovo „amendment“ znamená přesněji „zlepšení“ či „vylepšující dodatek“. Jde tedy o dodatky přinášející více demokratických práv a svobod, nikoli o dodatky dosavadní práva omezující. Tohle je také důležité vědět.

Boj o zachování skutečné demokracie probíhá na neviditelné frontě po celém světě. Nejen ve Spojených státech, Kanadě a třeba i Austrálii, ale také v Evropě, což samozřejmě znamená, že i u nás. Nepřátelé pravé demokracie jsou rafinovaní a termín „demokraté“ si rádi přisvojují, aby nás tím více mátli. Zde musíme být zvlášť ostražití a včas odhalit jejich propagandistický podfuk.

Pohrobci marxistů skrytí ve vedení EU si vymysleli pojem „liberální demokracie“. V první řadě, demokracie nepotřebuje žádné přívlastky. Ta buď je, nebo není. Záleží jen na nás, abychom rozklíčovali, co si pod tím představují. Jenže jejich skutky skrze tzv. Evropskou komisi, která je vrcholným výkonným orgánem unie, hovoří samy za sebe. Všelijaké dekrety a různá „doporučení“ této komise stávající úroveň demokracie krok za krokem osekávají a omezují a někdy zavánějí až otevřeným diktátem. Pojem demokracie je v jejich pojetí naprosto překroucen, což nakonec dobře vidíme na případech Katalánska a také Maďarska a Polska, k nimž nejspíš brzy přibude také Itálie.

Závěr se mi píše opravdu velice těžko. Přenesete-li tohle všechno na domácí politickou scénu a pokusíte-li se otevřít oči, dávejte velký pozor, aby vám nakonec nezbyly jen pro pláč. Navzdory tomu, že jste už předtím odhodili růžové brýle, které vám nasadily pracovité veřejnoprávní sdělovací prostředky.

Je nejen politováníhodné, ale především trestuhodné, jak naše vlastní celonárodní média záměrně potlačují pluralitu, k níž jsou zavázána platným zákonem. Nafukují domácí žabomyší spory a přibarvují si je po svém, zatímco o dění, které je pro obranu demokracie na celé planetě skutečně důležité, se máme podle jejich mínění dozvědět co nejméně.