MÉDIA: Welles po 70 letech
„Dámy a pánové, to je nejstrašidelnější věc, jakou jsem kdy zažil... To je mimořádný zážitek. Nemám pro to slova.“ Krátce po těchto větách reportér rozhlasové stanice CBS Carl Phillips zemřel. Byl zavražděn mimozemšťany. Stalo se večer 30. října 1938, kdy tato domnělá zpráva vyvolala u několika milionů lidí v USA masovou hysterii. Zpravodajství, ve skutečnosti ovšem rozhlasová hra Orsona Wellese, bylo tak realistické, že nikdo nepochyboval o tom, že na Zemi opravdu přistáli Marťani. Příští rok uplyne od této události 70 let a učitelé novinařiny na celém světě ji dodnes studentům uvádějí jako příklad velkého účinku médií na populaci. Zároveň tento příběh slouží k tomu, abychom mohli vysvětlovat, jak jsou tvůrci novin za jistých okolností schopní u čtenářů vyvolat stav, při němž ztratí smysl pro realitu a začnou jednat hystericky či alespoň ne zcela rozumně.
I já jsem něco podobného nechtěně vyvolal v Rakousku, kde vysílali moji rozhlasovou hru o 21. srpnu 1968, kdy se v Praze bojovalo se sovětskou okupační armádou o rozhlas.
Popsal jsem v ní situaci v jednom studiu, odkud se dalo ještě nějaký čas vysílat.
Poslední svobodný spíkr sice mohl hovořit do přímého vysílání, ale byl od všech zcela odstřižen. I v Rakousku v noci diváci zaměnili hru za skutečnost, mysleli si, že studio v Salzburku bylo obsazeno teroristy, o nichž se tenkrát denně psalo v souvislosti s atentáty RAF, a na pomoc rakouské stanici ORF vyjela speciální zásahová policejní jednotka Kobra, a to se, prosím, psal rok 1980.
Připomínám to všechno proto, že i dnes jsme každou chvíli svědky toho, že na základě nějakých mediálních informací ztrácíme kontrolu nad realitou a zajímáme se o něco, co si to vůbec nezaslouží. Vesměs totiž vůbec nejde o událost, ale jen o inscenaci, instatní produkt, který v nás má vyvolat jen potřebnou dávku emocí, na kterou nás média naučila, aby nás přinutila se dívat na reklamy, které prodávají. Mediální gramotnost, která je u nás tak silně zanedbávaná, spočívá právě ve snaze rozeznávat v médiích skutečné od inscenovaného a při vysílání her se nebarikádovat ve sklepě či nepodléhat panice z šíření třeba nemoci šílených krav. Kontrolu nad skutečností totiž ztrácíme jen tehdy, když daná zpráva naplňuje naše podvědomá očekávání a my si to nedokážeme včas uvědomit.
Zveřejněno v týdeníku MF Plus
Autor je novinář a spisovatel.
Publikováno s laskavým svolením autora.
I já jsem něco podobného nechtěně vyvolal v Rakousku, kde vysílali moji rozhlasovou hru o 21. srpnu 1968, kdy se v Praze bojovalo se sovětskou okupační armádou o rozhlas.
Popsal jsem v ní situaci v jednom studiu, odkud se dalo ještě nějaký čas vysílat.
Poslední svobodný spíkr sice mohl hovořit do přímého vysílání, ale byl od všech zcela odstřižen. I v Rakousku v noci diváci zaměnili hru za skutečnost, mysleli si, že studio v Salzburku bylo obsazeno teroristy, o nichž se tenkrát denně psalo v souvislosti s atentáty RAF, a na pomoc rakouské stanici ORF vyjela speciální zásahová policejní jednotka Kobra, a to se, prosím, psal rok 1980.
Připomínám to všechno proto, že i dnes jsme každou chvíli svědky toho, že na základě nějakých mediálních informací ztrácíme kontrolu nad realitou a zajímáme se o něco, co si to vůbec nezaslouží. Vesměs totiž vůbec nejde o událost, ale jen o inscenaci, instatní produkt, který v nás má vyvolat jen potřebnou dávku emocí, na kterou nás média naučila, aby nás přinutila se dívat na reklamy, které prodávají. Mediální gramotnost, která je u nás tak silně zanedbávaná, spočívá právě ve snaze rozeznávat v médiích skutečné od inscenovaného a při vysílání her se nebarikádovat ve sklepě či nepodléhat panice z šíření třeba nemoci šílených krav. Kontrolu nad skutečností totiž ztrácíme jen tehdy, když daná zpráva naplňuje naše podvědomá očekávání a my si to nedokážeme včas uvědomit.
Zveřejněno v týdeníku MF Plus
Autor je novinář a spisovatel.
Publikováno s laskavým svolením autora.
