Česká média veřejné služby mají posunuté pochopení vyváženosti: vyváženosti mezi pravdou a lží dosáhnout nelze.

Zcela chybnou představou spousty novinářů u nás je, že diskuse je boj a že v něm vítěz bere vše. Na tomto pozadí se pak snaží vybírat protivníky ze zcela opačného tábora a postavit je proti sobě. Asi to mají od politiků: politici se před kamerami a mikrofony utkávají, přičemž jde vesměs o volný zápas čili zápas bez pravidel. S takovým předpokladem sahají po různých falešných argumentech počínajíce vzájemnými urážkami a tvrzeními zbavenými faktických podkladů konče. Jen se tváří, že argumentují a ve skutečnosti se pouze snaží prorazit se svým názorem.

„Názor je přepych, který si nemohu dovolit“ vyjádřil se k těmto věcem Soren Kierkegaard a prokázal tím, že pochopil povahu filosofie a že filosofem skutečně byl. Vždyť úhelným filosofickým kamenem je to, že jde o lásku k moudrosti a nikoliv o moudrost samotnou. Nikdo pravdu nemá a každý se k pravdě leda blíží. Či se od ní případně vzdaluje.

Ovšem tento přístup není jen zájmem filosofie - filosofie v tomto směru oplodnila veškerou kulturu Západu a Západ z ní těží. Zde je jeden obrovský rozdíl oproti Východu. Východ s Ruskem v čele toto totiž nepochopil a vybírá si od svého protivníky obvykle jen povrchní vymoženosti. Mimochodem z toho důvodu Rusové převážně kradou vynálezy cizí a také mají v oblibě lež: lež je dominantním rysem této společnosti nyní, kdy se pod vedením důstojníka KGB Putina utvrzují v bizarních úvahách o boji proti všem. Avšak na ruský sklon k lhavosti poukazovali již dávno vynikající ruští spisovatelé. Současného vůdce si ostatně zvolili sami a důvodem je to, že kritické myšlení běžného obyvatelstva je až k zoufání v plenkách. Bez důkladného vzdělání ostatně ani nemohli jinak než naletět báchorkám.

Něco z tohoto ruského vyšinutí převzala za těch dlouhých 41 roků též česká společnost a stále je zde spousta těch, kteří lži oddaně slouží. Je jich tolik, že se jim dokonce podařilo zvolit si presidenta: presidentovy další a další lži stále řešíme.

Avšak ve vleku lži se stále pohybují též média; média a zejména média veřejné služby dělají tu chybu, že do diskusí ve jménu vyváženosti staví proti sobě reprezentanty pokud možno dvou opačných táborů. Jeden je vždycky pro a druhý proti. Tento přístup je naprosto lichý v tom, že bezděčně lne k tomu, aby jeden horoval pro pravdu a druhý bezuzdně lhal. Lež a pravda jsou přece nesmiřitelnými protivníky!

Leč to je naprosté pochybení. Původní ryzí dialog v Řecku se vedl mezi filosofy znalými toho, že neznají nic a že se společně k pravdě blíží. Jiná cesta vede do pekel. Mít za to, že též lži je třeba dát volný průchod, vykazuje známky zhloupnutí. Potíž je hlavně v tom, že stoupenci lži nejsou argumentovat s to: jejich argumenty jsou vesměs falešné či dokonce jimi ani nejsou.

Na tuto chorobu poukázal již Aristoteles coby zakladatel logiky s tím, že jeden ze svých spisů věnovaných logice zaměřil na sofistické důkazy. Pochopil totiž, že když se začnou užívat argumenty chybné, veškerý dialog končí. Pak již zbývá jen, slovy kolegy filosofa Jana Kranáta, „cihla do okna“.

Jde o to, že prokázaná lež v jediném případě diskredituje celou pravdu a dokonce je to tak, že když se té pravdě hodně podobá, jde o lež nejhrubšího zrna. Když pak někdo lže opakovaně a dlouho, je třeba ho z dialogu zcela vyloučit. Ukázalo se již mockrát, že komunisté si ve lži libují. Žádné další argumenty nemají a jen opakují stále totéž, totiž to, co tvrdí již sto roků a co nám dokonce bez náznaku dialogu vtloukali tak do dlouho do hlavy.

Když tudíž opět a opět přicházejí komunisté se svými ostentativním lhaním do médií veřejné služby a vrší matoucí informace o současné okupaci Ukrajiny Ruskem či o čemkoliv jiném, pak je to chyba hlavně novinářů.

Snaha o vyváženost mezi pravdou a lží je kolaps naší civilizace.