Co očekávám od zpravodajství. Pokud možno pravdu o určité události. Nezajímá mě vyváženost zpravodajství, protože nevím, co to vlastně je. Chci informaci rychlou a objektivní.

Vím, že objektivní vlastně neexistuje, protože v každé zprávě je „podpis“ samotného zpravodajce nebo agentury. Již zde si musím vybrat, komu mohu věřit, resp. komu chci věřit. Každý z nás má určité zkušenosti s vnímáním zpráv určitého zdroje. Často pomáhá vlastní zkušenost s určitou událostí a zpravodajství o téže události. Já si „vytipoval“ ty, kterým věřím víc než ostatním. Také jednotlivá média si časem zařadím a většinou se mi daří neměnit názor na tu či onu agenturu nebo vydavatele.

Proto nemohu souhlasit s názorem, že vlastník médií nemá vliv na zpravodajství a komentáře.

A jsem u vyváženosti. Jak může být takové zpravodajství vyvážené, když informuje o vrahovi, zloději nebo teroristovi? To má pak po zprávě, že byl zastřelen člověk, v zájmu vyvážení následovat zpráva kolik lidí nebylo zastřeleno, nebo postačí údaj, kolik dětí se v témže čase narodilo? Nezastřelených by však bylo více. Stejně tak zpráva o zloději by mohla být vyvážena číslem, kolik lidí současně nekrade. To však nebude vyvážené, protože (doufám) těch poctivých je přece jen více.

Zkusím to jinak. Je pořad o politikovi, který byl usvědčen ze lži. Pak se bude hledat těžko takový, který nelže. Události dne je možné také komentovat. Nemyslím tím, že si dva strejdové sednou do studia a formou otázek a odpovědí přesvědčují posluchače nebo diváky, kolika slovy umí hovořit o ničem. Navíc tázaný, řekněme odborník, před každou odpovědí přidá ehm hm nebo zachrochtnutí, což má působit jako důkaz přemýšlivosti.

Komentovat má komentátor, a to sám, řečí plynulou a srozumitelnou. Předpokladem je, že tématu rozumí a hovoří za sebe. Z toho plyne, že komentář není objektivní, ale podle „kvality“ komentátora se objektivnímu pohledu více či méně přibližuje. Procento objektivity se měří velmi špatně, zvláště při stranění pravé či levé části politického spektra. Větší procento objektivity přisuzujeme názoru, resp. komentáři bližšímu našemu pohledu na svět. Proto nemůže být komentář, se kterým souhlasí bez výhrady všichni. Já sám jsem z principu nedůvěřivý ke dvěma krajnostem. K mladému politologovi a starému borci se stokrát převlečeným politickým kabátem.

Také tu máme profesionální dezinformátory, celé weby jsou zaměřeny na protiunijní a protizápadní propagandu. Cílovou skupinou jsou lidé důvěřiví, méně vzdělaní nebo frustrovaní svými neúspěchy, za které viní instituce nebo konkurenci. Další skupinu tvoří závistivci, kterým je poctivá práce cizí. Obrana proti takové propagandě je velmi obtížná. Musím přiznat, že ta propaganda není hloupá, určitě by ji ocenil i sám Paul Joseph Goebbels. Jsou to často opakované lži, kterým se nakonec uvěří. Jsou „dávkované“ po malých dávkách a narazí se na ně všude. Sociální sítě jsou spolehlivými šiřiteli. Tady si dělám „sociologický“ průzkum, kde se mi ukazují ti, které jsem kdysi bral, jako že jim „čouhá sláma z bot“, a nyní vidím jejich rudá srdce. Nemusí jít přímo o komunisty. Jde ale o prosťáčky, kterým vyhovoval organizovaný život bez přemýšlení, a s trochou šikovnosti i bez práce. Oni pamatují dobu, kdy bohatý byl třídní nepřítel a dnes by jim měl „poroučet“?

V boji s propagandou mají naše média velký dluh. Tady asi hraje svou roli doba, kdy redaktor - zpravodajec studoval žurnalistiku a byl-li třeba jako dobrý komunista zpravodajem v Moskvě, snaží se nyní zmírnit nebezpečí propagandy v zájmu „objektivity“, což je tak okaté, že tomu ani sám žurnalistický matador nemůže věřit.

Když má být v rozhlase či televizi rozhovor s nějakou osobností, měl by redaktor vědět o tázaném víc, než to, kdy se narodil a kolik medailí na svém kontě má. A měl by umět mluvit správně česky. Neměl by se snažit dokazovat, že jde víc o jeho důležitost, než o hosta. Má-li u mikrofonu politika, měl by o něm vědět vše dostupné a neměl by se nechat vést politikem. On se má ptát a trvat na odpovědi. Na kvalitě otázek závisí fakticky výsledek. Divák či posluchač si z odpovědí udělá obrázek o politikovi sám. Potíž bývá v tom, že se politici snaží vykroutit z otázek, které považují za nepříjemné, a snaží se vedoucímu redaktorovi naznačit, že by měl zasáhnout ve prospěch tázaného, tedy cenzurovat. Tomu se odjakživa říkalo omezování svobody projevu.

Jak vidno, na vyváženost v programu anebo jen ve zpravodajství lze žehrat, souhlasit nebo kritizovat, vždy stačí jen určit si úhel pohledu. A ten určuje, kdo je právě u moci. S výsledkem lze také naložit podle téhož klíče - odvolání nebo pochvala. Jenže kvalitu a objektivitu bez jakéhokoliv druhu cenzury nelze hodnotit jen v kanceláři lidmi, kteří jsou jmenováni politiky.

www.rottpanorama.cz