Prezident budoucí. Prezident škodící. Prezident provokující. Prezident nazlobený. (Ex)prezident mrtvý. Ti všichni se sešli v uplynulém týdnu na stránkách českých deníků. Ačkoli úmrtí Borise Jelcina svedlo některé komentátory k pohrdání chaosem, korupcí a vůbec mafiánstvím jeho éry, tak většinový názor shrnul v Hospodářských novinách Adam Černý: politický instinkt Jelcin osvědčil, když rezignoval na partajní funkce, aby se dokázal vrátit coby hlava Ruské federace, a do historie se zapsal rozpuštěním Sovětského svazu a zákazem komunistické strany. „Může se stát, že nejeden Rus, až bude vzpomínat na tohoto nešikovného, nejapného, trapného cara z neskutečné ruské pohádky, si náhle uvědomí, že nikdo lepší než tento smolař na ruském trůně nikdy neseděl,“ dodal v MF Dnes Jefim Fištejn.

Snad až na Právo rozhýbalo zdejší tisk způsobem nevídaným prezidentské klání ve Francii. Zpravodajové se jali přetrhnout, takže o Sarkozyho a Royalové představách toho víme víc než o českých politicích. Země pod Eiffelovkou prý už nebude taková jako dřív - možná politicky proameričtější, ekonomicky pravděpodobně liberálnější, v evropském integračním procesu určitě dynamičtější. Diplomat Petr Janyška v MF Dnes poukázal na protestní hlasy, které v prvním volebním kole odmítly systém dvou stran a kanalizovaly nespokojenost překvapivě do centra („extrémního středu“). Josef Brož k tomu v HN poznamenal, že před Francií není nic menšího než změna režimu z V. na VI. republiku. To v Polsku se zatím hovoří – v souvislosti s tandemem bratří Kaczynských - „jen“ o IV. republice. Podle Jiřího Koubka v Právu polská přímá prezidentská volba v roce 2005 podnítila roztržku mezi pravicovými subjekty, jež by za normálních okolností spolupracovaly. Autor připomněl, jak obtížné je dělení na levici a pravici, máte-li k ruce polarizaci antikomunisté-postkomunisté, ekonomičtí paternalisté-liberálové a katoličtí národovci-svobodomyslní proevropané, a skončil u varování před idealizováním si „nezávislých“ osobností na úkor silných stran v případě zavedení přímé volby v České republice.

Ovšem žádný strach. Jak znovu prokázal Václav Klaus, prezident náš dnešní a třeba i zítřejší, umí být zároveň nezávislou evropskou osobností i loajálním čestným předsedou ODS, v zahraniční politice úzce kooperujícím s Topolánkovým kabinetem. Již titulek rozhovoru v MF Dnes „Chci zásadní změny EU“ sliboval požehnanou porci staré dobré zábavy. Hradní pán se nám pochlubil, jak si s ním notuje stále více evropských celebrit – počínaje profesory národohospodářské fakulty v SRN, přes německého exprezidenta Herzoga až téměř po kancléřku Merkelovou, která jakoby snad každou minutou s Klausem strávenou moudřela. Stejně tak Viliam Buchert, jenž interview spáchal a dospěl až k servilním dotazům „Může se změnit sama podstata EU?“, „Už se bude o různých názorech více diskutovat?“, „Bude to organizace, která bude blíž lidem?“ Aby bylo zřejmé, že je Klaus politikem světového formátu, rozhodl se na návštěvě Ruska jednat s Vladimírem Putinem, rozhněvaným připravovanými americkými základnami v ČR a Polsku, v jeho rodném jazyce. Zatímco Pavla Vernera to v Právu přimělo k úvaze o vazalské podřízenosti, tak Adam Černý v HN suše zmínil těžké dilema, jak prosadit menší zemi ve světě plném konkurence. Oba se však shodně otázali, zda příštím cestám českých delegací bude vládnout španělština či rovnou čínština. Jen abychom přes vnější stránku věci nepřehlíželi často skandální obsah Klausových slov. Čím to, že cizí prezidenty zkoumáme mikroskopem, kdežto tomu našemu baštíme vše i s navijákem?

psáno pro Literární noviny č.18, rubriku Lidové Právo Dnes

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD