To je neslýchaný Lukašenkův teror!

Trest smrti a jeho vykonání je prozatím v pravomoci každého státu, i když je pravdou, že Bělorusko je poslední evropský stát, který trest smrti vykonává. Myslím, že při hlubším zamyšlení by asi většina našich obyvatel proti trestu smrti obecně mohla být, ale že se vyskytují tak bestiální trestné činy a jejich pachatelé, že by jim mnozí z nás to propadlo pod šibenicí rádi podtrhli nebo jim dokonce ten trest, po vzoru kata Mydláře, ještě nějak "vylepšili".

Ve čtvrtek ráno jsem na Radiožurnálu slyšel reportáž o prvním výročí atentátů v minském metru. Reportérka tam emotivně hovořila o "domnělých" atentátnících, zatímco ale oba muži přece byli řádným soudem odsouzeni a jediné, co se na rozdíl od našeho velkého učitele a bratra USA stalo, bylo, že neproběhlo šílené martyrium nekonečných odvolacích řízení, která předchází každé popravě v USA.

Například dva zcela nezpochybnitelní vrazi z proslulého případu z roku 1959, vyvraždění rodiny Clutterových z města Holcomb v Kansasu, Perry Smith a Dick Hickock, čekali na popravu řadu let jen proto, že ji zdržovali "lidskoprávní" aktivisté. Samozřejmě, lze o trestu smrti dlouho teoreticky diskutovat, ale právě v tomto případě nebylo o čem diskutovat. A přesto se našla řada lidí, kteří je od šibenice chtěli zachránit. Za vícenásobnou vraždu byl tehdy trest smrti, o vině pachatelů nebylo nejmenší pochybnosti, a přesto došlo k účinným zdržovacím manévrům.

Další věcí, které v reportáži zazněly, byl argument, že běloruská tajná policie dopadla pachatele již druhý den po atentátech, jako by to bylo něco zavrženíhodného. Pokud mě paměť neklame, tak pachatele šíleného atentátu v Oklahoma City, Timothyho Mc Weigha, dopadla policie během 90 minut. Ano, spíše šťastnou náhodou a nedbalostí pachatele, ale zalarmovaná policie ho prostě takto dopadla a nikdo se tomu nedivil. Spíš gratuloval.

A nelze se divit tomu, že když se v hlavním městě jakéhokoli státu stanou takové krvavé atentáty, tak je doslova zburcována celá policejní mašinérie a je uvedena do stavu maximálního nasazení. Zažil jsem atentáty v londýnském metru, tedy pouze internetově z kanceláří firmy v Essexu, a vím, jaké to bylo obrovské nasazení bezpečnostních složek, a to samozřejmě nejen v Londýně.

Takže analogicky v Minsku muselo propuknout naprosto totéž a kdo měl v policii zdravé nohy, a to u policie musí mít přece každý, hledal pachatele. A každý věděl, že s tímto nejsou žádné žerty. A tak celé podsvětí, a věřím, že i zavilí odpůrci Lukašenkova režimu, s policií spolupracovali, a proto byli pachatelé nalezeni tak rychle.

Možná řeknete, že trest pro druhého pachatele, který "pouze" věděl, byl příliš krutý. Na druhou stranu ale kdysi existovalo velmi správné pravidlo: "Spolu chyceni, spolu pověšeni." Jsem odpůrce takových hrátek, jaké se kdysi staly s odsouzeným a Havlem omilostněným vrahem Růžičkou.

Nějaké takové "piškuntálie" ve smyslu, že ten nebo onen nemohl vraždit, protože je třeba levák a ti důchodci byli umláceni pravákem, bych neuznával. Loupit šli dva, věděli, že se může vraždit nebo to dokonce již měli připraveno, a byli s tím oba srozuměni, tak proč rozlišovat, kdo držel smrtící lopatku? Vinni jsou oba stejným dílem a pokud se to někomu nelíbí, tak mám jednoduchou radu: Ať prostě nechodí loupit. A hlavně ne s vrahem.

Na té rozhlasové reportáži se mi prostě nelíbilo, že byla naprosto jednostranná a byla koncipovaná tak, aby poškodila Lukašenkův režim. Ano, je to režim autoritativní, o tom není žádného sporu. Ale to neznamená, že bychom ho měli takto, celkem otevřeně, ale zcela bez důkazů, hanit.

Když si reportérka dala tu práci a natočila rozhovor s matinkou popraveného, tak proč si také nevyžádala rozhovor s nějakým mluvčím vyšetřovatelů? Protože takto zůstalo ve vzduchu viset tvrzení: "Můj nevinný synek nic neudělal a policie nenašla na bombě žádné stopy."

Je to prostě podprahové působení na posluchače a nic jiného. Velmi podobné tomu, jak komunistická propaganda referovala o dění na Západě.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem