Takže teď to konečně víme přesně: 42 procent mužů dává v převážně většině, ale ne vždycky, přednost slipům před trenýrkami. Z těch 42 procent jich 15 procent dává většinou, ale ne vždycky, přednost slipům jednobarevným. Z těch 15 procent jich obvykle, avšak rozhodně nikoliv vždycky, dává 80 procent přednost nylonu před silonem. Výzkum byl proveden minulé pondělí a následující úterý mezi 2050 občany a jeho výsledek je přesný v rozmezí plus-minus čtyř procent, v 19 případech ze 20.
Tak takhle nějak vypadá oznámení o výsledků průzkumu veřejného mínění v Severní Americe. Nemusí jít vždycky o spodní prádlo. Může jít o druh žvýkačky, sexuální preference, názor na vývoj situace v severní části Tchajwanu, případně na nejnovější rozhodnutí federální vlády o ... o ... vlastně o čemkoliv.
Zajisté, šťoural si všimne, že v onom oznámení o přednostech ve spodním prádle není vůbec napsáno, zda na otázky náhodou neodpovídaly také ženy, ale, probůh, kdo se má zabývat takovými prkotinami. To je malicherná blbost, zvláště, když si průzkum zaplatila firma, která vyrábí slipy, výsledek jí vyhovoval alespoň tak, jak ho firma přes výzkumy veřejného mínění zveřejnila, a teď se může dát do počítání zisku. To bude určitě přesnější, než byly výpočty výsledků tzv. náhodných telefonátu, konaných v rámci průzkumu.
S průzkumy veřejného mínění se svého času ve světě roztrhl pytel. Některé zbytky jeho obsahu pořád ještě dopadají na hlavy nic zlého nečekajících občanů Čech, Hané, Slezska, Valašska a dalších neméně důležitých oblastí v srdci Evropy.
To by bylo zajisté v úplném pořádku, kdyby ale zmínění nic zlého netušící občané nebrali tyhle výsledky tak strašně vážně. A o tom, že je vážně berou, svědčí například to, že takový premiér Jiří Paroubek se těmito výsledky ohání víc než se kněz, který se pro pohlavní úchylky dostal do očistce, ohání dejme tomu Desaterem. Z dosavadního chování pana premiéra se dá soudit, byť to nevíme přesně, řekněme tedy, že to víme přesně s pravděpodobností plus-mínus tři procenta v 38 případech ze 40, že pan premiér si je kouzelného vlivu průzkumů veřejného mínění dobře vědom. Že tedy nepatří k těm rádoby-politikům, kteří se výsledky průzkumů veřejného mínění řídí. To jsou, mimochodem budiž řečeno, většinou politici, kteří záhy dopadnou obličejem rovnou na zem.
Národ totiž od politiků (v takové či makové většině případů, s pravděpodobností ... no, však už to znáte) čeká, že budou vůdci. Tedy rozhodně ne, že budou vedeni, a ještě tak pochybnou pomůckou, jako jsou průzkumy veřejného mínění. Čili, dovozeno, můžeme s pravděpodobností plus-mínus tři procenta v 38 případech ze 40 soudit, že pan premiér, ať už tu slavnou větu svého předchůdce Josefa Goebbelse zná nebo ne, moc dobře ví, že čím víc ty lži bude opakovat, tím lépe si je národ zapamatuje. A nejen to: premiér Paroubek moc dobře ví, že ne, že by národ byl vůl, ale že při nedostatku jiných informací těm výsledkům, vhodně a dost často podaným, začne věřit.
Tady bude třeba na chvilku odbočit: že se hovoří pořád jenom o premiéru Paroubkovi, to je dáno hlavně tím, že s pravděpodobností plus-minus tři procenta v 38 případech ze 40 je to právě on, kdo je v tuto chvíli u moci a míní se tam udržet, i kdyby kvůli tomu musel poslat raketu na Mars.
V této souvislosti a jen tak na okraj, nechť se pan premiér s ničím neomezovanou důvěrou přihlásí u známého českého všeuměla a všudybyla Františka Prstena Čecha, který mu může o letech na Mars a raketách k tomu nezbytných leccos povyprávět. Nicméně, o ODS není řeči proto, že se nesnaží udržet ve vládě za každou cenu. Ona se ji, dejme tomu, za každou cenu snaží získat, ale je v tom přece jenom nepatrný rozdíl. A o komunistech nemůže být řeč už vůbec: ti měli, a jistě by po příchodu k moci znovu zavedli, ten nejlepší průzkum veřejného mínění. Jejich velkolepý průzkumný úřad se jmenoval StB a věděl o všech všechno, včetně názorů. Tihle hoši žádná procenta nepotřebovali.
Avšak zpět k průzkumům samotným. Kdysi jsme se shodli s kolegy při přípravě webových stránek canada.com, které by se věnovaly tehdejším kanadským federálním volbám, že to je všechno příliš vážné. A vymysleli jsme si takovou hru pro čtenáře. Kdo měl úctu, případně dokonce pociťoval náklonnost, k některému z jednotlivých politických vůdců, mohl mu věnovat růžičku. Těm, které rád neměl, otřel, s prominutím, o hubu smetanový dort. Tak, jak to znáte z grotesek, pakliže znáte grotesky. Abychom dodrželi alespoň nějaké zdání slušnosti, když už ne vědeckosti, napsali do toho naší programátoři nějaký kód, který způsoboval, že nikdo nemohl hlasovat z téhož počítače dvakrát. Hlasujícím subjektem byl tedy počítač. Kdo chtěl, oběhl si ostatní počítače na pracovišti a zahlasoval si znova. Ovšem pouze tehdy, kdy z toho počítače před ním nehlasoval nikdo jiný.
Kanadská vláda tehdy trpěla nezdravou představou, že kanadský lid je stádem volů, které může ovlivnit nějaký výzkum veřejného mínění (a jak, probůh? vždyť se jich před volbami zveřejňuje tolik a většinou velice rozdílných!), takže platil zákaz ohlašování výsledků průzkumů dva dny před volbami. Věda, že my žádný průzkum nejsme, že jsme pouhá hříčka, ale ponaučení řadou právníků, abychom o tom nezkoušeli přesvědčovat soudce, jsme tedy 48 hodin před volbami umístili na canada.com odkaz, že hra na kanadském území skončila, protože nás všechny má kanadská vláda za pitomce, ale že jestliže má někdo pořád cukání, může tu hru najít na odkazu nando.net v Americe. Jak jsme zjistili, mnozí si zahráli ještě ve chvíli, kdy se zavíraly volební místnosti v Britské Kolumbii. Čili ve chvíli, kdy volby oficiálně končily. Nejzajímavější na tom všem bylo, že jsme se s tou naší naprosto nevědeckou - a tak také předem ohlašovanou - hrou trefili lépe než všechny věhlasné společnosti pro výzkumy veřejných mínění: jejich nejlepší výsledek se od toho skutečného lišil zhruba (nejméně) o osm procent. My jsme se ale trefili s rozdílem jedné jediné desetiny jednoho jediného mizerného procenta.
Od té doby vím přesně, proč se výzkumům veřejného mínění vyučuje v kursech průzkumu trhu (cizí řečí, aby rozuměli i intelektuálové a další vzdělanci: v kursech marketingu) a nikoliv v kursech slušného novinářství. Vždyť si to přeberte. Škrtneme, abychom byli laskaví, agentury (a hlavně zadavatele) kladoucí zavádějící otázky, které vedou k výsledku, jenž se zadavateli líbí. Jdeme dál: náhodně vybraní odpovídající mohou právě trpět bolestmi zubů, takže odpovídají schválně obráceně než by odpovídali jindy. Prostě proto, že si na někom tu bolest musí vybít. Někteří, když jim zavolá takový vyptávač, odpoví stroze, aby chudák vyptávač, který za nic nemůže, často je to jen študák, který si takhle přivydělává, tedy aby ten vyptávač šel ... ostatní si můžete s velkou pravděpodobností domyslet .. a tyhle odpovědi pak agentura zanese do sloupku nerozhodnutých. Náhodný výběr se provádí většinou podle poštovního směrovacího čísla, neboť se má - neznámo proč - za to, že v téhle čtvrti bydlí lepší lidé, v tamté zase méně dobří lidé, v oné zase úplní darebáci, někdy i gauneři. Když jde o firmu, která se tváří opravdu vědecky, ta si nechá výběr podle demografie stvrdit nejnedávnějšími výsledky sčítání lidu. O tom, že když jsou ty výsledky sčítání lidu zveřejněny, jsou už nejméně rok staré, čili už rok neplatné, tedy o tom se nehovoří. Zajisté proto, aby se čtenáři netočila hlava. Nicméně: ty výsledky přicházejí že statistického úřadu. A jsme u kořene věci.
Ta formulace o správnosti v, dejme tomu, 19 případech ze 20, sem přišla z teorie pravděpodobnosti, a má pravděpodobně dodat takto zveřejněným výsledkům nádech uvěřitelnosti, i když, z čistě právnického hlediska, jde o bohapustý alibismus. Kdyby se agentura netrefila a zadavatel se cítil skutečnými výsledky nade vší nadání poškozen, má to tady černé na bílém: no jo, tak jsme se spletli. Promiňte, ale s tím se opravdu nedá nic dělat. To víte, to je ta pravděpodobnost...
No, a teď si představte, že takhle prapodivně pojímaná teorie pravděpodobnosti se smíchá v manželství se statistikou. Tou statistikou, o níž se oprávněné říká, že jde o velice přesně výpočty založené na velice nepřesných, až podezřelých výchozích číslicích a údajích. Aneb, jak říkával sír Winston Churchill, alespoň jemu se ten výraz dává do huby: Jsou lži. Pak jsou zatracené lži. A pak jsou statistiky.
Ale abyste neměli nepříjemný pocit, že vám tady někdo zcela zpupně bourá iluze, nebo, nedejbože, dokonce ideály: ve chvíli, kdy si výsledky výzkumu veřejného mínění zařadíte ve svých žebříčcích hodnot mezi pohádky Boženy Němcove nebo Hanse Christiana Andersena či dokonce strašlivých bratři Grimmu (nehodící se škrtněte, můžete ale zvolit všechny), máte vyhráno. A hlavně máte postaráno o ohromně zábavnou literaturu pro ty nepříjemné chvíle, kdy vám v boji s chřipkou ani to nejlepší švýcarské antibibliotikum nechce pomoci: dejte si k loži velký, možno-li barevný, hrnek horkého čaje s medem a citronem a začtěte se do výsledků nějakého takového výzkumu. Budete mít rázem po bolestech hlavy, krku i zbytku celého člověka.
A pak ať vám někdo drze do oči říká, že výzkumy veřejného mínění jsou naprostý nesmysl!