Rada ČT na středečním jednání podržela špičky televizního managementu, a to přesto, že se vrchní ředitel Lambert s vědomím svého nadřízeného Janečka dostal do kolize se zákonem, který donedávna bránil ve výkonu podobně exponovaných funkcí bývalým příslušníkům Lidových milicí. Role radních nebyla záviděníhodná. Rozhodovali o tom, zda destabilizovat Českou televizi hned nebo až později. Zvolili druhou cestu: vždyť k čemu jsou ředitelé s otřesenou pověstí a autoritou?

Dvojice Janeček-Lambert není právě hvězdnou. Přesto zajistila vyrovnané hospodaření ČT a nastolila vyvážené vztahy s politiky, odboráři i lobbisty. Její odchod by mohl obnovit válku o Kavčí hory, komunikační kanál, který ve stávajícím mediálním věku má nevyčíslitelnou cenu pro všechny, co chtějí formovat veřejné mínění.

Nenechejme se mýlit zdánlivým klidem zbraní. Spodní proudy už začaly kumulovat události, jež nevěstí nic dobrého. Poté, co zákonodárci uchvácení snem o harmonickém soužití se soukromými televizemi loni odstartovali snižování reklamního času v ČT, se ve Sněmovně tento měsíc objevil chvályhodný návrh vrátit vše do původních kolejí a nemonopolizovat dvě hlavní komerční stanice na reklamním trhu. Protože však nebyl předjednán a vyargumentován, naopak jej předkladatel – jak je tragickým zlozvykem – připíchl k nesouvisející normě, je málo pravděpodobné, že by napravil to, co bylo v euforii jarní předvolební kampaně spácháno.

O další rozruch se postaral poslanec Vítězslav Jandák jednak nápadem privatizovat veřejnoprávní Českou tiskovou kancelář, jednak oprášením námětu na sloučení České televize a Českého rozhlasu. První iniciativa by vedla k infarktovým stavům těch, co cítí potřebu uvádět informace sdělovacích prostředků na pravou míru. Zatím se většiny zhovadilostí dopouštějí noviny a časopisy, příště mohou být chrleny nekontrolovanou tiskovou agenturou ve velkém. A ze spojení ČT a ČRo by nemusela vzejít druhá BBC, nýbrž hybrid, který by si žádal nové budovy a zaměstnance koordinující obě instituce. Nemluvě o riziku jistého upozadění rozhlasu, jeho skromného, ale klíčového přínosu jak pro naši kulturu, tak pro publicistiku. Například komentáře a debatní pořady Českého rozhlasu mají nesrovnatelně vyšší úroveň než ty televizní.

Kouzlo veřejnoprávnosti spočívá v tom, že na jedné straně se nebude obchodovat s pravdou a lží a že umělecky hodnotná díla nebudou nahrazena škvárem a na straně druhé že nevzniknou „vládní vlnky“ sloužící tomu, kdo je zrovna u moci. Veřejnoprávní prostor se nachází mezi soukromým a státním a je velmi blízko strukturám občanské společnosti, které bez nároku na zisk zkvalitňují a zpestřují veřejný život.

Vzývat redukci veřejnoprávnosti znamená uvolňovat pole buď neviditelné ruce trhu se vším, co její řádění provází, anebo politikům pravým i levým a jejich tendencím nasazovat žurnalistům náhubky. Zatímco před šesti lety dokázala televizní krize vyburcovat občany-voliče přinejmenším k ostražitosti, tak dnes si lze představit, že v atmosféře sílící apatie bychom změnu statutu a vlastnictví veřejnoprávních médií nevzrušeně akceptovali.

Vítr se již zvedá a rozviřovat jej bohužel pomáhají nejen politici navazující na někdejší smutné tažení Ivana Langera a Kateřiny Dostálové, ale i vrchnost z Kavčích hor, jež se tváří, že žije vysoko nad paragrafy zákonů a zásadami slušného chování.

Právo, 26.2.2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD