Tak extrémní politický zájem o ovládnutí veřejnoprávních médií Česká republika ještě nezažila. Dokonale to ilustrovala minulý čtvrtek volební fraška, jejímž závěrem bylo zvolení nového generálního ředitele Českého rozhlasu Petera Duhana.

O kancelář v posledním patře na pražské Vinohradské ulici se ucházeli tři kandidáti – prozatímní ředitel Českého rozhlasu Peter Duhan, šéfka zpravodajských stanic Hana Hikelová a někdejší generální manažer Radia Černá hora Petr Matoulek. Rozhlasoví radní však nezahájili volební den rozborem programů jednotlivých kandidátů, ale rozepří o tom, zda jeden z členů rady mívá či nemívá při prezentaci svých návrhů orgasmy. Do zápisu z jednání se sice tato roztržka nedostala, ale zůstala zaznamenána na audiozáznamu. Hotová komedie dell’arte.

Dnes jsou spíše než odborné atributy kandidátů na posty ředitelů veřejnoprávních institucí důležité jejich schopnosti v oblasti obratného politického vyjednávání. Politické kontakty jsou totiž pro úspěch v těchto volbách nezbytné. Na to, jak je důležité lobbovat mezi politiky, přišel v minulosti například dlouholetý rozhlasový profesionál Alexandr Pícha. Při své kandidatuře schůzky s vlivnými politiky podcenil, respektive zcela eliminoval, a při volbě pohořel. Jen pro úplnost, ke zvolení generálního ředitele rozhlasu je zapotřebí šest hlasů, a radních, kteří jsou voleni Poslaneckou sněmovnou, je devět.

Poslední kandidáti proto politický lobbing rozhodně nepodcenili. O Peteru Duhanovi se ví, že udržuje velmi dobré styky se zákulisním hráčem ČSSD Jaroslavem Tvrdíkem. Tomu vyšel jako místodržící ředitel rozhlasu vstříc před posledními parlamentními volbami při korekci nelichotivých průzkumů sociální demokracie. Dobré vztahy podle některých zasvěcenců udržuje i s advokátem a přítelem Bohuslava Sobotky Radkem Pokorným. Duhan ale hledal oporu i v pravém spektru Parlamentu – komunikuje s lidmi okolo občanského demokrata Marka Šnajdra, s Petrem Gazdíkem z TOP 09. Setkal se ale i s Petrem Nečasem nebo šéfem poslanců ODS Zbyňkem Stanjurou.

Hana Hikelová byla na rozdíl od Duhana naopak brána jako kandidátka pravice. Trvale ji podporovali například Ivan Langer a Zdeněk Zajíček. Oporu má ale i v lidech okolo socialisty Michala Haška. Nejméně čitelný byl ze zmiňované trojice Petr Matoulek.

Ve veřejnoprávních médiích se udržuje delší dobu nepsaný volební klíč: televizi a rozhlas vždy vedou lidé protežovaní buď ČSSD, nebo ODS. Obsazení ředitelských postů se pak odvíjí od výsledků voleb a následné dohody.

Aktuální volbu předcházela dohoda premiéra Petra Nečase s šéfem socialistů Bohuslavem Sobotkou. Oba se shodli na tom, že se rozhodnutí o šéfovi rozhlasu odloží až po volbě ředitele televizního, po odstupujícím Jiřím Janečkovi. Rozhlas měl být náplastí pro neúspěšnou stranu při televizní volbě. Jenže se stalo něco neočekávaného, komunikace mezi oběma šéfy zásadně povadla a ředitelem byl, i hlasy radních nominovaných za ODS, překvapivě jmenován „prolevý“ Peter Duhan.

Výsledek aktuální rozhlasové volby naznačuje další možný vývoj událostí. A pro veřejnoprávní média to nemusí být úplně dobrá zpráva. To, že Peter Duhan podléhá politickým tlakům, je veskrze známá věc. Jeho komunikace se zástupci Lidového domu je všeobecně známá a jeho tlaky na eliminaci investigativní žurnalistiky v Českém rozhlase taktéž.

Letošní veřejnoprávní volba už není ani zčásti postavená na odborných základech a zkušenostech jednotlivých kandidátů, jde o volbu ryze přepolitizovanou. A ta médiím nikdy neprospívá. Oba ředitelé budou muset do svých mediálních továren pořádně říznout. Obě totiž i dvacet let po sametové revoluci stojí na socialistických základech. Přežívající socialistická pracovní morálka a plýtvání je téměř všudypřítomné: obě média sužují dublované náklady a zbytečné investice. Rozhlas i televize také disponují zbytečným nemovitým majetkem, o který je nutné se starat.

Pokud by tedy politici, respektive jimi volení radní, byli zodpovědní, nebudou volit ředitele jako poslušnou loutku, ale jako manažera. Člověka, který dokáže ořezat zbytečné náklady, zefektivní chod všech rozhlasových a televizních složek, nebude v žádném případě podléhat politickým tlakům a podpoří rozvoj investigativní žurnalistiky. Jak to s rozhlasem a televizí dopadne, si každý udělá obrázek v dohledné době sám.

Týdeník EURO 31/2011, 1.8.2011