Já vím, že jste strašně chtěli, abych se také vyjádřil k podcastu Lindy Bartošové. Jakožto podcaster a bývalý mediální novinář k tomu mám pár postřehů, tak vám je dám v nějaké ucelené formě a vy mi napíšete, že si mám trhnout nebo tak něco.

1. Problém, který kolem toho všeho vybublává, se táhne už roky a to je definice toho, co mají nebo nemají veřejnoprávní média dělat. Poctivá diskuse tu nikdy neproběhla, protože buď se do veřejnoprávních médií střílelo z pozic ublížených banmidalů, kteří se cítili dotčeni zpravodajstvím veřejnoprávních médií nebo naopak byla zablokována radikálními obhájci veřejnoprávních médií.

Pojďme ale k podstatě. Důvod toho, proč vůbec máme veřejnoprávní média je zamlžen minulostí, která nám ale může pomoci pochopit problém současnosti. Veřejnoprávní média jsou výrazně spojena s koncem druhé světové války, kdy jsme si tak nějak uvědomili, že masová média mohou být nástrojem brutální propagandy. A protože televize a rozhlas byly (a stále jsou) exkluzivní záležitosti a na jejich trhu není dost prostoru ani financí, jsou právě rozhlas a televize místem, kde vznikla veřejnoprávní média a to nejen u nás, ale i na západě, pochopitelně, hlavně v Německu. Může se totiž dost dobře stát, že se dva-tři miliardáři zmocní trhu těchto masových médií a stanou se jejich nástrojem politické propagandy. Abychom jako společnosti měli nástroj toto vyvážit, máme nejen různé Rady a pravidla, ale právě veřejnoprávní média.

Z toho důvodu také neexistují veřejnoprávní noviny nebo časopisy, protože vstup na tento trh býval mnohem levnější a nebyl omezen počtem kmitočtů, například. Stejně tak nikdy nikoho soudného nenapadlo, aby na internetu vzniklo nějaké veřejnoprávní médium, protože vytvořit něco takového je extra levné a je tu neomezený prostor, narozdíl od té televize nebo rádia.

Tady ale začíná ten problém. Internet se už od svého počátku stal „rejdištěm“ veřejnoprávních médií, které na něj pronikaly mimo jiné proto, aby byly blíž svým konzumentům, tedy všem, co platí koncesionářské poplatky. V tomto prostoru se tak staly přirozenou konkurencí pro ty, pro které dřív konkurencí nebyly, tedy pro internetové projekty. Logicky pak přišly otázky ze stran těch, kdo musí za vytváření internetového obsahu platit z jiných zdrojů, než jsou koncesionářské poplatky, jak to, že mají takhle silnou konkurenci za veřejné prachy? Že to teď štve podcastery, je jenom pokračování celé té dlouhé doby, kdy jsme neuměli jasně říct, kam ještě veřejnoprávní média smí a za jakých podmínek a kde by to měly nechat jenom soukromému sektoru. Je logické, že každé médium chce expandovat a veřejnoprávní také. Mají to být pak rozhodnutí politiků na základě veřejné diskuse, kde má mít veřejnoprávní médium hranici, aby nebylo nekalou konkurencí soukromníkům. Osobně bych tu hranici stanovil tak, že by veřejnoprávní média neměla vytvářet unikátní obsah pro internet. Ať se na něm objevuje to, co se vysílá v televizi nebo rozhlase, ale ne unikátní obsah určený jenom pro internet. To, podle mě, už odporuje tomu, jak má být veřejnoprávnost nastavená. Ať to tedy není podcast, ale pořad, který se po odvysílání na vlnách rádia Wave objeví na netu. To je naprosto v pořádku. Jinak nikoliv. Protože všechno, co může vyrobit veřejnoprávní médium pro internet, může vyrobit i soukromník. Není prakticky nic, co by zde chybělo a čekalo se, až to přinesou veřejnoprávní média.

2. Druhou otázkou je, zda něco jako podcast Slast by měl být součástí veřejnoprávní služby. Jako znalec ženského orgasmu, samozřejmě, něco takového nepotřebuji. Na druhou stranu veřejnoprávní média jsou tu i pro dospívající. Tedy Jů a Hele pro děti, Star Dance pro boomery, Bohdalka pro nás fosily a někde tam by mělo být i něco pro ty z generace Z, co se omylem místo na Netflix chtějí podívat na ČT či si něco poslechnout na Rozhlase. V tomto případě je to naprosto v pořádku. Orgasmus a ženská sexualita je důležité téma, na tom jsme se s panem okresním hejtmanem shodli už před válkou.

Leoš Kyša aka František Kotleta

Přečteno na autorově Facebooku