V minulých dnech prošly médii dvě zprávy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale jejichž obsahy k sobě mají nebezpečně blízko. V Izraeli kdysi vymysleli a dosud už v patnácti evropských zemích zavedli placený kabelový televizní program, nazývaný Baby TV. Jde o televizi programově určenou pro děti do 3 let. Celodenní proud animace, nepřerušovaný reklamami. Jde prý o to, jak tvrdí oficiální zpráva, „přes den motivovat děti i rodiče k aktivitám, v noci zase klidnou hudbou a barevným displejem navodit klidný spánek.“ Toto televizní sci-fi prý může docela dobře posloužit jako baby-sitter. V Izraeli k tomu dokonce přidali ideové zdůvodnění: „Na denním pořádku jsou atentáty teroristů. Proto je tu kanál, kde je svět barevný, mírový a ideální,“ říká programový ředitel tamní Baby TV Ron Isaak. Stanislaw Lem, Arthur Clarke, ale především Aldous Huxley by se radovali. Konečně v tomto krásném novém světě máme stroj nejen na hlídání dětí, ale i na vytváření iluze míru a štěstí. Halelujá!

Druhá zpráva je z domácí louže, avšak také televizní. Do právě projednávaného (Senátem zamítnutého, avšak na další hlasování ve Sněmovně čekajícího) zákona o vysílání propašovali poslanci paragraf hlídající čistotu televizního jazyka. Podle něj jsou televizím zakázány programy (pořady a reklamy), které „obsahují vulgarismy a nadávky, kromě uměleckých děl, v nichž je to z hlediska líčeného kontextu nutné“. Jinými slovy, zákonodárci nám tu uchystali také takový malý mírově-televizní svět, v němž se hovoří pouze hezky česky a když už pronikne nějaký ten závan ošklivé reality, pak výhradně tehdy, když je to nutné „z líčeného kontextu“. Už vidím ty komise a rady, jak si lámou hlavu nad tím, zda to které slovo, zachycené monitoringem, vyplývá či nevyplývá z „líčeného kontextu“ a zda tedy bylo či nebylo nutné (a tedy přípustné) jej na obrazovku vpustit.

Podobné debaty už tu byly. Před pár lety se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) zabývala televizním přenosem Enquistovy hry Obrázkáři, která se sprosťárnami (nepochybně vyplývajícími z „líčeného kontextu“) jen hemží. Tehdy nutil RRTV k této karatelské činnosti stávající zákon, postihující nemravnosti ve vysílání před 22. hodinou večerní. RRTV dospěla k tomu, že nebylo z hlediska programového nezbytné nasadit Obrázkáře před desátou večerní a ze strany televize šlo jen o schválnost či hloupost. Zákon přikázal tento fakt pokutovat. Všem se to zdálo absurdní – novinářům, postižené televizi, divákům – a nejvíc samotné RRTV. Zákon však nutil jednat, protože v případě nejednání zákon trestal RRTV. Taky Orwell, ale to jen na okraj.

Dnešní zákon to má ještě lépe zařízeno. Sprostoty, nevyplývající z „líčeného kontextu“, se sice zapovídají, ale není na to žádná sankce. RRTV tedy bude muset televizím vystavovat glejt na to, že zákon porušili, ale ty televize si těmi glejty budou leda tapetovat, pokud budou graficky hezké. Pokud ne, skončí v koši. Nic víc se nestane. Hlavně ale, že máme zákon!

Oba případy, jak Baby TV, tak náš zákon o sprosťárnách, mají společný základ. Je jím snaha někoho (zákonodárců, podnikatelů v zábavním průmyslu) vytvářet svět lepším, než je. Diktovat mu, jaký má být. Něco takového jsme tu zažívali přes čtyřicet let. Nemýlím-li se, říkalo se tomu socialismus.

31.3.2006

(Psáno pro server Ćeská média)