Reakcí na skončení II. světové války na evropském kontinentu bylo m.j. vnucení systému veřejnoprávních médií vítěznými spojenci Německu (ARD), či Rakousku (ORF). Podíl státem vlastněných médií, a tedy ovládaných politickými stranami u moci, na fanatizaci lidových mas, byl v nacistickém Německu zcela nepopiratelný. Ministr propagandy Joseph Goebbels takový záměr ani nikdy neskrýval. 

Po roce 1948 byla v poválečném Československu média ovládána ať už prostřednictvím cenzury, či přímým dosazováním vedoucích pracovníků, jedinou vládnoucí stranou. Názorová pluralita se stala nedosažitelnou fikcí. 

Bylo proto zcela logické, že se naše země po listopadu 1989 vydala cestou demokratických evropských zemí a Československému rozhlasu a Československé televizi vytvořila zákonný rámec nezávislosti na politických a ekonomických garniturách, které se střídaly u moci. 

I laikům bylo zřejmé, že komerční vysílatelé nebudou plnit řadu funkcí, přisuzovaných v teoretických modelech médiím. Nejde přitom jen o zpravodajství a publicistiku, které vytváří zprostředkující prostor mezi různými sociálními skupinami, mezi společností a vládou a plní úlohu „hlídacích psů demokracie“. 

Úkolem veřejnoprávních médií je rovněž vytvářet pojítko mezi kulturní současností a minulostí dokumentární i hranou tvorbou, což komerční média, odkázaná na vkus nejmasovějšího publika (které prodávají inzerentům), nikdy činit nebudou, protože to není činnost zisková. 

Tvorba České televize je oceňována na mezinárodních televizních festivalech od Monte Carla, přes prestižní Prix Europe Berlín po jižní Ameriku. Nelze přitom pominout, že bez koprodukčních příspěvků České televize by nevznikla většina děl kinematografických, z nichž mnohá jsou oceňována Českými lvy i mezinárodními festivaly a demonstrují, že jsme stále středoevropský kulturní národ. 

Že mnozí politici zájmem o umění a kulturní statky obecně nadměrně neoplývají, je dlouhodobě zřejmé. Jde jim o peníze a ničím neomezovanou moc. Jako bychom se začínali vracet před listopad 1989.

Veřejnoprávní média jsou snad všemi mediálními teoretiky a politology považována na čtvrtý pilíř demokracie. Pokušení autokratických politiků a ekonomických oligarchů provozovat své řemeslo pod přístřeškem nekritizovatelnosti, se v České republice stává zcela zřetelným. 

Takové pokušení, jak je známo z historie, útokem na nezávislá média nekončí. Samolibí politici, ti, co se po léta věnují ve stínu politické moci korupci, a ekonomičtí magnáti touží po tom, aby nejrůznější skandály, včetně skandálů kriminálních, zůstávaly mimo veřejný informační prostor. V dalším kroku pak obvykle usilují o omezení demokratické kontroly všeobecně. 

Veřejnoprávní média chtějí proměnit ve vlastní PR agentury. Že by ekonomickým náhubkem vyhostili z veřejného prostoru významnou část audiovizuálního umění a obecnou kultivaci vkusu, na tom jim nezáleží. 

Bezskrupulóznost a cynismus některých poslanců vládního politického hnutí ANO, kteří se na pokyn svého předsedy rozhodli České televizi pomstít návrhy na snížení koncesionářských poplatků za dvě reportáže, které se dotkly majetkového impéria ministra financí, je varující. 

Pokušení ovládnout veřejnoprávní média by se nemusela zastavit před nezávislostí justice, později zúžením demokracie volby, a vytlačit demokratické principy oligarchizací nadvlády...

----------------------------------------------------
Zájemcům velmi doporučuji článek O objektivitě České televize aneb Když dva vidí totéž... doktorandky na Fakultě teologie a religionistiky Katolické univerzity v belgické Lovani, Kateřiny Kočí, absolventky Evangelické teologické fakulty v Praze. Zabývá se teorií interpretace, dějinami působnosti biblického textu a uměním jako prostředkem k interpretaci textů. 

Převzato z autorova blogu s jeho souhlasem