Neviditelný pes

MÉDIA: Vánoční televizní nekorektnosti

28.12.2009

Ve svátečním čase jsme nemuseli na obrazovkách jen louskat kouzelné oříšky, milovat se s čerty a zalévat poupátka lásky. Daly se najít i pořady z nepohádkové kategorie. Avšak jejich tvůrci si zřejmě řekli, že na vánoce se nikdo nedívá, Kocáb a jeho výbory slaví s bezdomovci a všechny mediální rady velké i malé se soustředily jen na cukroví. Nebo jen že je třeba lidem připomenout realitu života.

Začalo to na Nově. Pořad Mr. GS (pro méně informované – pánové Suchánek a Genzer) nikdy neaspiroval na akademický humor, jeho cílová skupina leží blíže prostšímu naturelu české hospody. To není kritika, to je identifikace. Přesto však stojí občas za dívání, protože se dokáže někdy ptát zajímavých lidí na zajímavé věci, v uvolněném prostředí, kde hosté promluví i o citlivých tématech. Ve vánočním speciálu se však Mr. odvázal v humoru zlém. Pozval si mladou podnikatelku, která se specializuje na prodej „zážitků“ – chcete řídit bagr, létat v tryskáči nebo odpracovat den jako popelář – vše je možné. Slečna se mimochodem zmínila, že nějakou dobu pobývala v USA a fotila tam na dětských a seniorských táborech. A to byla příležitost pro hostitele. Jejich „vtipné“ poznámky o náplni seniorského tábora jako místa v přeborech v pomočování, pajdání o berlích a závodění v hltání léků byly opravdu hodny třetí třídy zvláštní školy. Svého hosta dostali pánové do situace, kdy podnikatelka nevěděla, jak reagovat na takovou snášku infantilních vulgarit – „nebylo její vinou, že nedokázalo z autu střelit gól,“ napsal by Mark Twain. Hostitelé se dostávali do ráže a po několik minut se trumfovali v nechutnostech. Jistě stáří dokáže být i kruté a těžké, to však není důvod pro to, aby se stalo předmětem splaškového humoru. Možná pánové nemají rodiče, možná zapomínají na to, že i jim může tento díl někdo promítnout za dvacet let. „A bude se dívat ze svého novověku na jejich středověk“ a budou rádi, když si řekne s Janem Werichem jen „no, no,no“.

Když už se zdálo, že je všemu konec, udeřil 26. prosinec a na ČT 24 přišel čas historie.eu. V. Kučera si pozval hosty, aby zavzpomínali na „zlatá šedesátá“. Z neznámých důvodů se však osobně jako scénárista rozhodl zpestřit sváteční debatní večer animací. Nějak se mu ovšem popletla volná láska 60. let s láskou prodejnou. Za moudře diskutujícími pány se vlnily zástupkyně ženského prvku ve výkladech, jaké jsou k vidění v Amsterodamu. Člověk nemusí být stoupencem feminismu nebo genderovým aktivistou, aby ho napadlo, že kvalifikovaný/á diskutující se zaměřením na úlohu tohoto období v postavení žen v západní společnosti by pořadu více prospěl/a. Takhle vzbuzovaly dívky za „šifonem“ rozpačitý dojem, protože zjevně nevěděly, co se od nich chce. Občas sice dostaly očividně nějaký impuls – z režie, z produkce nebo si ho samy odečetly z monitorů – avšak hodinu se „květinově“ vlnit by bylo moc i na světové kapacity moderního pohybového divadla. Je zázrak, že dívky, tvoříce pozadí záběrům z happeningů, vietnamské války, maoistických a protiválečných demonstrací či vraždy M.L. Konga, sklouzávaly ve svých výkladcích do lascivity jen zřídka. Divák se také na konci nedočkal toho, že by se v titulcích někdo přiznal k choreografii tohoto představení. Hluboká myšlenka, jež vedla autora k této kompozici, vzbuzovala u diváka jen přání, aby ty ubohé dívky dostaly za své ztrapnění alespoň slušně zaplaceno, když už on sám vrácení vstupného žádat nemohl.

Byla to v obou případech velmi názorná demonstrace meritorního sdělení – nejen televizních dramaturgií. Láska a úcta mezi lidmi se vyskytuje jen v pohádkách. Není třeba hned mluvit o nedostatku politické korektnosti, stačí konstatovat, že v reálném životě nám chybí elementární slušnost, ohled na jiné a schopnost je respektovat. Staří lidé by měli nebýt, aby neobtěžovali, a ženu si nejlépe najdete ve výloze. Je dobré si v časech vánočních emocí a sentimentu připomenout, jaké jsou skutečné hodnoty této společnosti. Díky za názornou lekci.

Autor pracuje v oblasti komunikace



zpět na článek