Nedávno pohoršil většinu novinářské obce premiér Jiří Paroubek svou větou (v povolebním projevu), kde obvinil některé novináře, že „pracovali v žoldu ODS“. Kromě zjevné nepravdivosti tohoto nařčení většinu kritiků nadzvedl použitý premiérův jazyk, který odkazoval na newspeak normalizačních funkcionářů, hovořících o „zkrachovancích, zaprodancích atd.“. Rozhořčení novinářů bylo na místě.

Stejně tak oprávněně by se měli naštvat všichni (zejména politici a jejich týmy) při četbě článků některých novinářů. V poslední době především Luboše Palaty v Lidových novinách. Palata dlouhodobě patří k velikým zastáncům evropské integrace a eurounijních struktur. Je (možná nejen) proto i drtivým kritikem Václava Klause. V jeho kritice si věru nebere servítky. Před časem dospěl tak daleko, že Klausova slova o tom, že naše členství v EU není tak výhodné, jak se mnozí domnívají, označil Palata za obdobu osvětimské lži. Osvětimská lež, jak víme, se vztahuje k situaci, kdy někdo zpochybní událost či věc naprosto nepochybnou, a nadto ještě velmi tragickou. Podle Palaty Klaus zpochybnil nepochybnou výhodnost členství ČR v EU. Kromě toho, že Palata nikdy nedoložil, z čeho vyvozuje onu nepochybnost svých „pravd“, také prokázal velice malou míru vkusu, když tuto polemiku přenesl do sféry monumentů osvětimského významu.

Podobných zářezů na žurnalistické pažbě má Luboš Palata celou řadu. Naposledy se vyznamenal v pondělí (LN, 19.6.). V sloupku věnovaném výsledkům voleb na Slovensku popisuje svůj názor na odchod někdejšího premiéra Vladimíra Mečiara z nejvyšších pater politického výsluní. Opět pomiňme, že se Palata zásadně mýlí věcně: Mečiar tyto volby sice nevyhrál početně (má jen přes 8% hlasů), ale je vítězem faktickým: bez něj nikdo nesestaví životaschopnou vládní koalici. Proto se Mečiar může leda smát. Třeba i při četbě Palatova článku, kde pan redaktor píše, že Mečiar „možná ještě zahlédl ohňostroj, který jeho přisluhovači nedočkaví vládních postů dali odpálit“. To je káva silná stejně jako ta výše zmíněná, Paroubkova.

„Přisluhovači, nedočkaví vládních postů“, je slovní spojení, které jako by vypadlo z úst Milouši Jakešovi a podobným rétorům normalizační minulosti. A nejen to. Palata se zde naprosto vymanil z role nestranného komentátora politických skutečností a učinil ze sebe bojovníka jedné ze soupeřících stran. Voleným výrazivem i celým laděním článku dává jasně najevo svůj osobní odpor k jednomu politickému subjektu. To je ovšem něco, co si novinář nikdy nesmí dovolit, pokud nechce být označen za propagandistu.

Je však možné, že pro pana Palatu jsou tyto významové odstíny a slovní nuance zbytečnou veteší. Že je přesvědčen o tom, že je univerzálním pravdydržitelem, kterému je dovoleno vše. To nechť ovšem už posoudí čtenáři.

(Psáno pro Česká média)