MÉDIA: Umělkyně a hovňousek
Ono je to celé většinou nějak udělané, jak si asi tak „malý Móricek představuje prales“. Umělé kulisy nemohou dojmout někoho, kdo chodil za tátou na „návštěvu“ dovnitř do Kartouz, na Pankrác a Ruzyň.
Žádný film nedokáže přenést zkušenost z čekání ve vedru a žáru slunce v leopoldovské rovině, na dohled k hradbám pevnosti. A pak pochod v lidské koloně „rodinných příslušníků“ v doprovodu stráží. V tom ztěžka se táhnoucím shluku odlidštělých lidí, tak podobných lidem v kolonám všech nešťastníků táhnoucích za svým osudem ve dvacátém století.
To se dá umělecky jen napodobit. Ale jen napodobit. Skutečnost se musí prožít. A kdo nečekal doma noci a noci a dny a týdny, zda u dveří nezazvoní v noci StB anebo jiná podobná organizace, tomu to ani seberafinovanější kvílení šmytců filmového orchestru nepřiblíží.
Přesto jsem rád, že se tyhle věci točí a píší. Protože i když zprostředkovaně, přesto ti, co to nezažili, mohou alespoň částečně pochopit a zkusit, jaké to vlastně bylo. A to ať se jedná o příběhy z děsivých padesátých let, anebo z doby, kdy jsme podepsali Chartu - to sice bylo složité, ale proti stalinismu nesrovnatelné.
Takže jsem neviděl žádné z „významných děl“ mapujících padesátá ani normalizační léta. Mně to stačilo prožít. A tak jsem se nechystal ani na nejnovější dílko toto žánru, a to „Zemský ráj to na pohled“.
Ale možná se podívat půjdu. Vyprovokoval mne k tomu rozhovor na Radiožurnálu, který vedl jakýsi redaktor s režisérkou Irenou Pavláskovou. Pan redaktor se projevil jako typicky český „hovňousek“. Vy nevíte, co je to „hovňousek“ potažmo „hovňouskovství“? No ale vždyť to znáte! U nás to na člověka vypadne z každého druhého článku, o „veřejnoprávní" televizi nebo rozhlasu ani nemluvě. Je to neodolatelná potřeba a touha kdekoho pošpinit. Pokud možno něčím hodně smradlavým! Ale nežalovatelným!
Tak to se třeba napíše článek o panu Vodičkovi. Pan Vodička má továrnu, je bohatý, zaměstnává mnoho lidí a nedávno získal velkou zahraniční zakázku. Takže se článek začne tak, že se pan Volička označí za „podnikatele“. Tím, že kdejakou rvačku a lumpárnu zakončují naši novináři větou „policie (státní zástupce atd.) nevyloučila, že by se mohlo jednat o vyřizování účtů mezi podnikateli". Takže už označením dotyčného za „podnikatele“ navodíte dojem, že to asi bude lump. A taky proto, že je určitě bohatý. Že má úvěr 20 milionů a ručí za něj i baráčkem babičky, není zajímavé. Dále se například zmíní, že dotyčný „privatizoval továrnu za nevyjasněných okolností“. Jak prý pravili někteří ekonomičtí odborníci. Nikdy je nikdo nejmenuje. Taky to většinou žádní skuteční odborníci nejsou. A už vůbec nevysvětluje, proč byly okolnosti privatizace údajně „nevyjasněné“. Možná proto, že ji neprivatizoval pan redaktor, a taky proto, že ani neví, co to znamená vlastnit a úspěšně řídit firmu.
. Nejlépe pak zakončí dotyčný matlal mediálních hovínek svůj článek sdělením - to je dneska móc v módě - že „podle některých znalců je pan Vopička napojen na.. “…. a doplní se tu ODS, tu ČSSD, tu KDU-ČSL a podobně.
Ostatně pěkně se to objevilo i v následujícím PR ten den v Radiožurnálu, když hlasatel pravil, že „divadelní točna v barokní zahradě krumlovského zámku“ je „odporná“ či snad „hnusná“ anebo něco takového, aby pak propagoval její konkurentku. No, zřejmě má ten dotyčný neskonalou potřebu všechno kolem sebe pošpinit přímo ve své čisté duši, že.
Ale vraťme se k paní Pavláskové. Ta mne v tom rozhovoru nadchla. Nešla si „post factum“ někam na sprostého redaktůrka stěžovat, ale začala se bránit na místě. Na úlisné a připitomělé kecy, že prý byly „některé“ kritiky záporné, pravila, že kritiky sice moc nečte, ale ty, co četla, záporné nebyly. A vyrukovala na chlapce s dotazem, kdeže ty záporné četl a zda by je mohl jmenovat. No nemohl, oni si, jako v slavném případu pana Jakuba Železného, nezjistí žádná fakta, na „rozhovor“ stačí si připravit drby a pomluvy a jinou špínu, co se tak krásně hází a už nikdy nepustí.
Dotyčný začal koktat a breptat, že si je vygoogloval a že některý byly určitě negativní… no prostě se přímo zděsil po zjištění, že si dotyčná režisérka nenechala mazat fekálii po hlavě a bránila se.
Nevím, co si řekli, když zněla písnička, jak to tak v pauze bývá, ale ani potom se paní režisérka nedala. To když dotyčný úlisným hláskem s tajeným pocitem morálního vítězství pravil, že na nějakém netu tvrdilo 48% diskutérů, že je to film špatný. Hehehe, bylo skoro slyšet.
No, pravila paní režisérka, když se film líbil cca 50% diváků, tak se líbil každému druhému a to je úspěch a já mám radost.
Já měl radost, jak ho poslala do pihele tmavýho. Jeho, toho redaktora či komentátora nebo moderátora, jak si jen dneska říkají, před kterým se každý, aby ho příště zase pozvali, skoro plazí po zemi a ruku jej slovně fackující líbá.
„Jen houšť a větší kapky!“ jak se říkalo v Brtnici. Jen víc takovýhle kurážných ženských a chlapů, co se nebojí. To by se asi nestačily mnohé ty bohorovné mluvící hlavy divit.
Jo a na ten film se půjdu podívat. I když je skoro určitě „střižený“ pohledem z „Havlovy“ strany, jak už to tak dnes mezi umělci bývá, což není zrovna můj šálek čaje. Ale tohle má být komedie. A od kurážné ženské. Začínám se těšit.
