Kroupa se diví, že jsou novináři odposloucháváni. Já fakt ne

Janek Kroupa považuje za velmi nebezpečné, že policie odposlouchává novináře. Prý spolupracuje se švédskými kolegy a tam už by se ta policie dopustila trestného činu. „Tam je trestný čin, když státní správa pátrá po novinářských zdrojích. U nás ta svoboda slova bohužel není tak široká,“ říká Kroupa. Zapomíná přitom na skutečnost, že novináři jsou u nás v mnoha případech stejní křiváci, jako křiví politici, nebo křiví policajti, státní zástupci a soudci.

Mediální zpravodajství v České republice je v podstatě jen jinou formou komentářů, do kterých zdánlivý zpravodajec promítá svůj pohled na svět, v horším případě za prachy pohled někoho jiného. Počet přívlastků u zpravodajské zprávy pomalu převyšuje počet slov popisujících stav. To aby posluchač či čtenář rovnou věděli, co si o těch, kteří jsou obsahem zdánlivého zpravodajství, mají myslet, a jaký správný názor si udělat. A je jedno, zda jde o médium komerční, kde bych to snad bez jitrnice na čele i očekával, nebo o médium veřejnoprávní, které je nazváno veřejnoprávním jen kvůli matení ovcí, které povinně pod sankcí platí koncesionářské poplatky - jde o médium státní, o jehož rozpočtu, kontrole i skladbě vysílání rozhodují skrze jmenované či volené orgány politici. Dokonce i tací, kteří buď nevědí, o čem hlasují, nebo jsou „dezorientovaní“, viz poslední sněmovní kauza ve věci spotřební daně u pohonných hmot.

Komentářů jako součást novinařiny je u nás s ohledem na jejich nezávislost jako šafránu. Komentáře se nám smrskly v podstatě jen na služby public relations ve prospěch těch, se kterými komentující sympatizují, přičemž důležitý je vlastní světonázor, vtělený do komentáře, nikoli nabídka alternativ k přemýšlení těm, kteří komentář čtou.

Investigativní novinařina by měla být po (nebo vedle) zpravodajství elitní prací. Hlídací pes demokracie. Četník, který odkrývá špínu převážně ve státní správě na všech úrovních a veřejných zakázkách, případně při opravdu závažných trestních kauzách, jejichž důsledky se dotýkají občanů. Kauzách, u kterých ti, kteří mají vyšetřovat a soudit, selhávají. Měla by, ale není. Investigativní novinář by měl být nestranný, studený psí čumák, který zjistí a zveřejní fakta. Jenže u nás točí především jednostranné příběhy, k čemuž jim slouží primárně mnohdy podklady předané jednou špinavou stranou, potřebující zveřejnit špínu na stranu jinou. Jednou proto, že jde o velký státní kšeft a jak známo, přes přesvědčení některých, že zdroje jsou, zdroje prostě reálně ubývají. Podruhé proto, že u vesla při rozhodování nebyli kvůli volbám ti správní, a je potřeba překazit rozdělaný kšeft a vrátit se k němu zase až po dalších volbách, kdy se strany prohodí. A někdy třeba proto, že se, proboha, našel někdo, kdo chce hrát fér, což je v přímém rozporu se zajetými pravidly, a je potřeba ho sundat, protože škodí oběma špinavým stranám.

Na špíně a bordelu u nás se podílejí politici, policisté, státní zástupci i soudci. A podílejí se na nich i novináři, kteří jim kryjí záda (případně mažou nohy druhé straně), přičemž stejně jako mezi politiky, policisty, státními a soudci, jsou i mezi novináři skupiny bojující proti sobě, kdy zdánlivě nezávislí novináři jsou na měsíčních výplatních listinách PR agentur. Pokud jsou tedy někteří novináři odposloucháváni v souvislosti s některými kauzami, vadí mi to obecně v souvislosti s výše popsaným stavem asi stejně, Janku Kroupo (rozhovor s ním zde), jako když by byl odposloucháván dealer drog. Dokonce si myslím, a vlastně i bez nadsázky, že jeden dealer drog napáchá v objemu poškozených hodnot méně škody, než jeden český novinář, natož ten investigativní.