„Co se na mne tak ksichtíš?“ otázal se mně občas můj otec, když jsem na něj po nějakém jeho zákazu vrhnul „zdrcující“ pohled. Nebyl jsem a dodnes nejsem sám, kdo se ksichtí. Podvě­domě se totiž občas ksichtíme úplně všichni.

My, obyčejní lidé, většinou tyto ksichtovní fotografie, na nichž vypadáme my nebo fotografované osoby nehezky či nedůstojně, z alb vyřazujeme. V podstatě totéž donedávna dělaly i světové fotografické agentury, případně obrazoví redaktoři v jednotlivých redakcích.

Už to ale nedělají, spíš naopak. Zejména u portrétů muže, kterého většina hromadných sdělovacích prostředků bytostně nenávidí. U fotografií prezidenta Spojených států amerických Donalda Trumpa.

Když jsem před mnoha lety pracoval v ČTK, pamatuji se, jak se z početné nabídky reportážních snímků vybíraly jen ty „důstojné“. Tento přístup ale platil nejen pro výběr obrázků sovětských a jim podobných socialistických potentátů, ale i pro fotografie zahraničních hostů, včetně těch ze Západu, které jsme tehdy neměli v oblibě. Vládla jistá forma novinářské „slušnosti“.

Ale to už je daleko za námi, a když si teď američtí voliči za prezidenta vybrali Donalda Trumpa, tak se mu to novináři navázaní na poraženou skupinu politiků snaží „dát sežrat“. Zobecněno: „Kudy chodí, tudy škodí.“

Jenomže zveřejňováním Trumpových „ksichtů“ si nijak nepomohou. Jen prokazují svou naprostou ubohost a obliba amerického prezidenta mezi lidmi dál vytrvale stoupá.