22.10.2019 | Svátek má Sabina


MÉDIA: Třetí pilíř

9.3.2013

Na počátku devadesátých let minulého století tehdejší urbanistika tuzemské mediální scény položila základy modelu našeho rozhlasového a televizního prostředí převzetím architektury dobového tzv. "duálního systému" z většiny západních zemí, převážně evropských. O logice systémovosti uvedeného řešení není sporu. Diskutovat by se jistě dalo o řadě dílčích aspektů místního řešení v rámci filtru růžových brýlí dobové euforie, nicméně ani toto není tématem této úvahy. Úvodní informací pro obecnou veřejnost, je fakt, že české mediální prostředí bylo už před více jak dvaceti lety nastaveno jakožto duální, a to na bázi dvou základních složek či, chcete-li, "pilířů" zmíněné duality, čili - podle typu vlastnictví - médií tzv. "veřejné služby" na straně jedné a médií tzv. "privátních", resp. "soukromých" na straně druhé. Ač může být (či skutečně je) zmíněná terminologie víceméně nepřesná, pro zjednodušení snad lze i v tomto článku používat ne zcela přesného pojmu "veřejnoprávní" média, i ne vždy přesně užívaného pojmu "komerční média".

Někteří našinci z "klubu donkichotů" se už tehdy - i v průběhu celé legislativní "dvacetiletky" - marně snažili prosadit v diskusi nikoli nereálnou možnost aplikace tzv. "třetího pilíře", zcela běžně pozitivně funkčního v celé řadě duálních systémů nejen zemí západní Evropy, a to tzv. "asociačních" či "komunitních" médií. Jenže tady to prostě tak nějak nešlo. Což bylo hlavně z úhlu některých souvislostí poněkud zvláštní, např. vzhledem k tomu, že už počátkem 90. let se na základě rychlo-zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů dalo institucionalizovat (ve formě právnické osoby sui generis = svého druhu) ledacos, včetně transformací či delimitací např. některých dříve příspěvkových či rozpočtových organizací státu, i s jejich hmotným a nehmotným majetkem apod., až z toho někdy šla hlava kolem dokola. Nicméně v duchu té slavné pohádkové věty "co je kyselé, nemusí být slané" tady oficiálně ten elixír mediálního mládí zatím není, ačkoliv tu už docela dlouho neoficiálně je. (Mohu-li v uvedené souvislosti připomenout ty pohádky rovnou obě dvě.) Tož, bylo, nebylo, je to stále ještě takové typicky malé české (nekomerční neveřejnoprávní) veřejné tajemství…

Zhruba někdy v polovině 90. let jsem byl (ještě coby písničkář) pozván asi jako první host do vysílání rádia Proglas, které tehdy čerstvě začalo šířit signál z fungl nového studia v suterénu Biskupského gymnázia na Žlutém kopci v Brně. Už je tomu sice přes patnáct let, ale některé momenty mi zůstaly v paměti, jako by to bylo včera. Zakladatel a šéf rádia Mons. Ing. Martin Holík mě (ještě před vstupem do vysílání) provedl celým rádiem, čerstvě vonícím tou opojnou novotou – a i při vší jeho skromnosti (kdo ho znáte) – měl se čím pochlubit (i profíkovi). Jsem z generace, která si ještě pamatuje i západní vysílání pro mládež "Euro club", co jsme jako půboši kolem roku 1968 "každovečerně" lačně lovili na středních a dlouhých vlnách tátova vintage Talismanu značky Tesla (origoš poválečný echt bakeliťák a na svou dobu vynikající přijímač). Takže vzápětí ani nemohla nepadnout trochu reminiscenčně aktualizovaná otázka: "Špica! Tohle asi platí Wojtyla, že?" Martinova odpověď mě tehdy docela překvapila, ale i potěšila zároveň, protože mimoděk potvrdila správnost mého již shora zmíněného názoru na životaschopnost toho "třetího pilíře" v médiích. Martin mi totiž tehdy odvětil takto: "No, něco jsme dostali na vybavení studia. Ale jinak to všechno je a bude z darů našich posluchačů." Pro upřesnění následovala další otázka: "A bez reklam?" Věcně potvrdil: "Bez reklam." Logická byla i třetí otázka: "A jakou má rádio Proglas právní formu?" I odpověď byla v legislativním rámci opět očekávaně logická: "Eseróčko." A já na to: "Tak to jsi, Martine, v podstatě první funkční KOMUNITNÍ rádio u nás, i když pod tou nutnou rouškou eseróčka." I jeho odpověď zněla logicky: "Asi jo…" Načež jsme se oba tak trochu kysele a zároveň i tak trochu sladce pousmáli. Tož, našinec si nakonec poradí se vším.

Podobně by se dalo pohlížet i na situaci TV Noe – čili v oblasti televizního vysílání. Nicméně pozice téhle televize v uvedeném světle není úplně identická např. už z geneze obou subjektů, když firma Telepace, s.r.o., už v 2. polovině 90. let působila na trhu jako výrobce televizních produktů (např. dokumentů atd. – dost známá je například spolupráce s tradičním hudebním festivalem Mohelnický dostavník apod.) a licenci na provozování programu TV Noe získala až v roce 2006 na šíření prostřednictvím družice a o rok později na kabelové vysílání. Zatímco rádio Proglas mělo už asi od května 1995 tu svou původní licenci na šíření programu prostřednictvím pozemních vysílačů (čili tzv. terestrickou cestou), takže Proglas má to své zmíněné paradoxní "schizma" quasi "komunitního" rádia "alias s.r.o" na křížku zhruba tak o tucet let déle než firma Telepace. A navíc i některé momenty ve vysílání TV Noe stojí jaksi opodál od oné dlouholeté "čiré" nekomerčnosti rádia Proglas.

Tolik ve stručnosti z "pamětí sklerotika" pro ty, co to tehdy nezažili, a je jim možná i proto o to divnější ten status quo, v němž u nás kdovíproč ta komunitní média stále ještě oficiálně nemáme. Ale právě ta shora zmíněná reminiscence prokazuje, že to v praxi jde. Takže proč by to nemělo jít i "legálně" v rámci klasických parametrů našeho duálního systému tuzemského mediálního prostředí? Možná by někdo mohl říct, že v tom směru nám tady tak trochu ujel vlak a že je škoda těch dvou desetiletí svým způsobem ztraceného času. Jenže všechno je relativní. Tak třeba znalci zdejšího mediálního trhu, co to od počátku pamatují, by asi mohli potvrdit, že (vzhledem k tomu, jak to bylo hned na začátku nastaveno a jak se to pak i na té bázi dále vyvíjelo) ne všechna komunitní média by apriorně musela mít na růžích ustláno. Kdo ví? Když rádio Proglas začalo někdy v té polovině 90. let vysílat, byla tu jen analogová terestrika a také metodika udělování tzv. dokrývacích kmitočtů byla tehdy logicky taková, že např. jednotlivé "brambory" (tzn. diagramy vyzářeného výkonu) se musely zčásti překrývat anebo alespoň dotýkat. Navíc ti de facto nekomerční provozovatelé (ač i tady jen velmi nerad používám právě pojem "komerční provozovatel") vysílání to díky pokroku v technice a technologiích mají dneska už o poznání snazší – i ohledně větší a lepší dostupnosti, i co do rozšíření zásahu svých (doposud i třeba fyzicky resp. technicky zcela nedostupných) cílových skupin, a to zejména díky dnes už běžné možnosti umístění jejich programu nejen v multiplexech pro DVB-T vysílání, v kabelových rozvodech, přes družice (tzv. satelity), ale poslední dobou už i v čistě digitálních MUXech, a to např. v platformě DAB, která po nedávném zahájení činnosti plzeňského operátora RTI (vedle dnes už skoro zavedených digitálních sítí společností Teleko a ČRa) už údajně dosahují celkové pokrytí přes polovinu tuzemské populace. Což je již zajímavá informace pro pionýry digitálu a jiné dobrodruhy (zde řečeno v tom nejlepším slova smyslu). Ale tyhle možnosti by v tom analogovém dávnověku provozovatelé komunitních médií tudíž objektivně tehdy ještě vůbec nemohli mít k dispozici. Je to prostě i v tomhle směru relativní (jako ostatně všechno - od doby Alberta Einsteina).

Tím víc je dobré vážit si odvahy, s jakou do toho Martin Holík šel, i píle a pokory, s kterou to vydržel a dotáhl až sem, kdy už mu "století digitální páry" dává větší křídla. A moje plus má i ta "jeho" komunita, že si to své rádio dokázala prosadit a udržet a že ho drží i v době všech těch finančních, ekonomických a jim podobných krizí. Hned zpočátku mi to připomínalo něco jako "underground s.r.o.", a nota bene – už i při vědomí toho, že Martin Holík má s pravým duchovním undergroundem několikaletou osobní zkušenost už z dob tzv. totáče (jednak mám v Letohradě, v Žamberku a okolí řadu příbuzných i známých a často jsem tam hrával a druhak jsem si - coby režimu nepohodlný a tudíž zakazovaný folksinger toho andráče taky zažil dost, takže ohledně undergroundu jsme s Martinem do určité míry poněkud spolužáci). I proto jsem chtěl, aby Martin Holík byl panelistou diskuse o komunitních médiích v rámci konference "Mediální křižovatky po dvaceti letech", konané na podzim 2012 v malebné Telči. Není totiž na škodu nastínit více ploch mediálně komunitního světa, byť i jen z dílčí, nicméně dlouholeté osobní zkušenosti. Odborná i širší diskuse k tématu je zcela jistě dobrým zdrojem informací a podnětů pro následující vývoj, včetně aplikací výběru ze zahraničních zkušeností a modelů do místních podmínek. Bohatý materiál k tématu pro všechny zájemce je stále k dispozici na webu RRTV zde.

Můžeme se tedy domnívat, že i po dvaceti letech vývoje tuzemského duálního systému by asi bylo pozitivní vpustit do tohoto mediálního prostředí i komunitní média, a to nyní už na bázi oficiálního mediálně-právního institutu, legislativně pak zakotveného v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání, atd. Zároveň ale musíme počítat s tím (a být na to i dobře systémově připraveni), že právě ten komunitní "třetí pilíř" duálního systému v rámci místního mediálního trhu i prostředí musí mít apriorně zaručenu svou suverenitu, takže by měl být už z principu životaschopně nezávislý na dotacích od státu či z veřejných zdrojů. (Tedy vyjma některých dílčích dotačních nástrojů, co se osvědčily v zahraničí, kde byly podobné podmínky těm našim. Protože naše podmínky a specifika je nutné zohlednit.) Ačkoli v současném trendu výdajových restrikcí by asi většina fiskálních realistů zcela zřejmě nepředpokládala, že by komunitní média mohla být dotovaná státem (bylo by to i proti logice, smyslu, či principu systémové báze komunitních médií), přesto by mohly zaznít hlasy směrem k tomu, aby komunitní média byla příjemcem trvalých dotací – ať už ze státního rozpočtu, anebo ze zdrojů veřejných, eventuálně "pod obojí způsobou". Takové názory svobodně zaznít mohou a ve skutečné demokracii jim to nikdo nemůže mít za zlé. Jenže na druhé straně by se pak třeba někomu mohlo zdát, že takové "řešení" by mohlo svým způsobem suplovat jakýsi komunitní hybrid tak někde napůl cesty mezi veřejnoprávně-státními (co do zdrojů) a soukromými (co do produkce) médii – asi něco jako "komunitismus" po česku. Ale tím by se asi neřešil záměr zřízení komunitních médií. Kouzlem chtěného u komunitních médií je totiž hlavně to, že ve funkčních mediálních duálních systémech zpravidla nečerpají prostředky z uvedených zdrojů, a dále pak i to, že nejsou ani subjektem příjmů z reklam, z obchodních sdělení a podobných produktů, takže nejsou soutěžitelem na trhu "komerčních" médií, když odtud netěží žádné hodnoty (ani finanční, ani "naturálně reciproční", a jiné). Čili nejsou na tržních mechanismech duálního systému médií v daném teritoriu nijak životně závislá. A přitom zde přirozeně podle zájmové poptávky jednotlivých komunit doplňují, resp. rozšiřují programovou nabídku se svébytnou možností dramaturgické svobody a (snad jen kromě vlastních schopností) ničím jiným nelimitované potenciální kvality obsahu sdělení.

Nicméně nelze tady vyloučit ani výskyt "kompromisních" trendů, např. směrem k tomu, že by se tomuto "třetímu pilíři" mohl usnadnit rozjezd ve formě různých úlev, třeba daňových nebo poplatkových či odvodových atd. – hned se nabízí např. osvobození (či chcete-li "amnestie") od všech těch populárních plateb autorským svazům na tzv. tantiémy (provozovací honoráře apod.), anebo různé úlevy ve prospěch různých minorit. Avšak ani to pravděpodobně nemůže efektivně řešit všechno - i v důsledku setrvačnosti globálně dlouhodobých trendů. Osvobození od plateb autorským aj. svazům by zřejmě mohlo být analogicky možné pro komunitní média školského typu, apod. U minorit je to však i z hlediska záruk obecné rovnosti krajně relativní - když (jak všeobecně známo) mohou být i některé menšiny, disponující takovým kapitálovým potenciálem (ať už hmotné, či nehmotné povahy), že ve svých důsledcích mohou být vlastně takové kvantitativní menšiny paradoxně v každodenní praxi kvalitativně vlivovými většinami (ať už s větší, či menší latencí, atd.).

Bylo by také dobré optimálně řešit problematiku kmitočtových možností (hlavně analogových v pásmu FM), souvisejících agend, metodik, atd. Jestliže totiž komunitní média z komerčních hledisek na reklamním trhu neznamenají z principu žádnou fiskální konkurenci zejména pro privátní média (tj. hlavně vůči provozovatelům vysílání s licencí – a je-li reklama i na médiích veřejné služby, pak do té míry i pro ně), tak v oblasti zájmu a soutěžení o kmitočty (tj. hlavně v rádiovém analogu) už komunitní média v uvedeném smyslu konkurentem budou. Ačkoli asi ne – alespoň zpočátku – co do celoplošnosti, nebo multiregionálních programových sítí, apod. Nicméně nelze vyloučit ani komunity, co by hned mohly mít větší ambice i v těchto ohledech.

V téhle úvaze tedy apriorně nejde o komunitní média v širším smyslu (všechny typy médií, vč. jejich synergických kombinací apod. symbióz). Neboť ty ostatní - tehdy ještě tradiční - formy masmediální komunikace (například tzv. printy, apod.) mohly komunity bez regulace zřizovat hned od roku 1990 především právě na bázi občanských sdružení apod. forem, zmíněných zde hned v úvodním odstavci této glosy. Nemluvě už vůbec o aktuálních technických možnostech jak (ad libitum) komunitního, tak v podstatě i téměř neomezeného individuálního provozu IT doposud "printových" forem – čili webových mutací donedávna klasických "printů", či blogů – coby v podstatě "one-man-media-comunity-show", včetně těch zasíťovaných, popř. jinými způsoby řízených, či ovládaných forem (např. v rámci webů velkých i malých e-médií, atd.) a už vůbec nemluvě o některých formách tzv. sociálních sítí (sui generis černé můře stávajících globálně mediálních monopolů, apod. struktur). Takže řeč tu byla hlavně o audiovizuálních médiích – s mírným akcentem na audio složku = komunitní rádia – o nichž to asi hlavně zatím bylo, je a v rámci nějaké diskuse nejspíš i bude až do kodifikace jejich oficiální právní formy. V jejím rámci by možná jeden řekl post festum, druhý by možná odvětil pozdě, ale přece, no a třetí by možná dodal, že nikdy není pozdě.



SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily
SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily

Pojďte s námi otestovat dětské sirupy od NutriFood a ochraňte tak své děti před náporem nemocí a proměnlivého podzimního počasí. Stačí se přihlásit v komentářích.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.