Hned na počátku musím upozornit, že řeč bude převážně o místním a regionálním tisku. Nedávno jsem si totiž přečetl ve velmi vášnivé předvolební diskusi na stránkách jistého sdružení v jisté obci, že nejsou spokojeni s obsahem místního zpravodaje. Jakkoli jim byl v uplynulých letech obsah této tiskoviny zcela lhostejný, najednou v době předvolební chtěli řešení. A to bylo jediné: ustavit redakční radu, která by kontrolovala vyváženost onoho periodika.

Dnes vyšla agenturní zpráva, že opozice ve Středočeském kraji není spojena s obsahem „Středočeského magazínu“, který údajně preferuje pouze politiku hejtmana, jehož fotografie zaplavují celý obsah. A řešení? Ustavit redakční radu, která by kontrolovala vyváženost toho periodika.

Jak podobné, že? Všechna tato a případná jiná podobná opatření jsou cestou zpět do totality. Pomineme-li v druhém případě fakt, že krajské noviny jsou od vzniku krajů většinou pouze vizitkou jejich vedení a dost odpudivou formou veřejného mrhání s veřejnými prostředky (již jenom proto, že se rozšiřují zadarmo stejně jako tiskoviny supermarketů), jsou všechna taková opatření skutečně pouze cestou do pekel. Tohle tady již jednou bylo a víme kdy a víme proč.

Jakékoli vydávané noviny jsou obsahovým vyznáním vydavatele a ten určuje mantinely obsahu. Ty jsou ovšem dány spíše filozofií záměru, než zákazy a příkazy. Ostatní je věcí zodpovědného šéfredaktora. Nic víc, nic míň. Já vím, že je obtížné dát vedení redakce volnou ruku a posléze se přít o to, zda byla dodržena filozofie záměru či nikoli. Ale stále je to lepší cesta než ustavování nějakých kontrolních a dozorčích orgánů, silně evokujících doby bolševické. Poznamenávám jen, že něco jiného je redakční rada složená z odborníků, kteří připívají výhradně ke zvýšení odborné a kulturní úrovně listu.

Složitější je situace tam, kde je vydavatelem tiskoviny obec, kraj či jiný podobný subjekt. Platí-li se náklady z prostředků těchto subjektů, je třeba si říci, že obsah tiskoviny nemůže obsahovat pouze názory jednoho myšlenkového spektra. Neboť v podstatě jde o nakládání s částmi majetku všech občanů, nikoli jen starosty (hejtmana), rady nebo zastupitelstva. Tedy i těch občanů, s jejichž názory nesouhlasíme. Pochopitelně jde o názory, které nejsou v rozporu se zákony atd. Prostor k prezentaci musí dostat i druhá strana. Jenže ta musí také chtít a umět, nikoli pouze před volbami požadovat jakýsi rozhodčí orgán. A to je zase příklad té totality v nás. Vládnoucí strana (v obci, v městě, v kraji) má pocit, že má monopol na prezentaci myšlenek (jde-li ovšem vždy vůbec o myšlenky). Opozice často nemá potřebu průběžně oponovat a využívat svého práva na stejné publicistické pozice. Je tomu tak proto, že obě strany postrádají tradiční demokratické mechanismy v chování a uvažování. Ještě jsme prostě do toho nedorostli. Tento náš deficit nahrazujeme stereotypem totalitního uvažování, který je v nás stále velice silně zakořeněn. Takže někde jsou extrémy větší (plné noviny hejtmanů a starostů), jinde menší (k fotografiím hejtmanů a starostů se občas připojí i fotografie nižších úředníků a činitelů). Lid je v těchto novinách ovšem také. Většinou však vyjadřuje vděčnost a jásá.

Příkladem onoho našeho demokratického deficitu jsou časté silácké výplody na adresu místního tisku (ale i České televize). Dělají to za naše peníze, my si je za to platíme, někdo k tomu ještě dodává (nezřídka mnohý politik) normalizační pojmenování „sdělovací prostředky“. Nejhorší je (a těchto případů je v Česku velice dost), když je vydávání místních a regionálních novin svěřeno nějaké, k tomu účelu vytvořené agentuře. Ta ví velice dobře, co se líbí vydavateli. Všichni, kdož mají vliv na další osud novin, musí v nich být pokud možno často a velice dobře prezentováni. Pak si ani nevšimnou, že agentura má mimo odměny za vydávání novin poměrně vysoké zisky z reklamy, kterou nezískává svým uměním, ale především tím, že vysoký náklad (příklad krajských novin) platí vydavatel a ten také platí to, že jsou tyto noviny zadarmo. Takže inzerent ví, že se noviny k lidem dostanou (naši lidé berou zadarmo všechno), čímž získává ona agentura zcela nezaslouženou výhodu, kterou si vydavatel není schopen ani uvědomit. Konec konců, někdy ani nechce. Vždyť ty naše noviny jsou tak krásné. V jiných případech se totiž inzerent musí zajímat o náklad novin a jejich průměrnou remitendu.

Jak vidíte, ve vydávání místních a regionálních novin je dost velký chaos. Ale mezi námi, zaplaťpámbu za něj. Tragedie by byla, kdyby na každé jedno periodikum, byla jedna redakční rada. Pořádek takto vzniklý by totiž mohl vést k názorům, že by na vše stačila také jedna strana. Ano. Ale to už zas by nemusely být ani ty redakční rady, po kterých se teď začíná tak nebezpečně volat.