S podobným zákonem strašil nedávno také šéf českých socialistů Jiří Paroubek naše novináře, a se zlou se potázal. U nás dosud platí tiskový zákon v podobě, kterou prosadil někdejší ministr kultury Pavel Dostál v roce 2000. Ten sice také zná institut opravy, ale týká se informací, jejichž pravdivost se prokáže, argumenty či soudně.
Už Dostál přemítal, jak donutit soudy k tomu, aby tiskové kauzy soudily rychleji než jiné, např. občanskoprávní spory, ale marně. Paroubek před časem přidal na tuto misku vah úvahu o možnosti zavést speciální tiskové soudy, které by řešily víceméně pouze kauzy spjaté s médii. Na potřebě takového typu soudů se zatím politici neshodli. Podtrhněme ovšem ono důležité slůvko "zatím".
Reglementace mediálních sdělení je zapeklitá věc. Na jednu stranu se zdá být pochopitelným požadavek, aby média pokud možno nepsala vědomě lži, aby nevytrhávala informace z kontextu, aby nevymýšlela dezinterpretace, a nevytvářela tak virtuální realitu. Někteří mediální teoretikové už se pomalu ani nezdržují se slovem virtuální - tuto umělou realitu rovnou nazývají realitou mediální, nejčastěji televizní. Média mají často sklon chápat svůj vliv na veřejnost a její mínění jakožto příležitost podílet se na vytváření a modelování událostí.
Jednotlivým novinářům dělá náramně dobře, mají-li pocit, že jsou to oni, kdo tvoří dějiny. Mnozí politikové tuto stránku novinářské povahy dobře znají a umějí využít. Stačí umně zahrát na strunku novinářovy ješitnosti, dát mu pocítit, že právě on je ten důležitý, na jehož slovo politik vždy dá a jehož úsudku důvěřuje, a cvičená opička je na světě. Pak už jen - buď z přesvědčení, či z hlouposti, možná někdy i za peníze - vypouští do světa informace, které dostává od takového politika, který se mu prve vlichotil a jemuž - jaký div - právě takové informace právě v danou chvíli náramně hrají do karet.
Zejména tento typ politiků pak jaksepatří znervózní, když přestane ovládat dominantní část médií, když se o něm či proti němu začnou objevovat informace, které si nejen neobjednal, ale ani nijak nemohl zbrzdit či ovlivnit. Takový politik má potom největší sklon k tomu začít volat po zpřísnění regulace mediálního prostředí. Hezkým příkladem byl Stanislav Gross.
Po léta se vyhřívající na mediálním výsluní a zčistajasna, dílem novinářů, strmě padající z piedestalu do politického hrobu - v souvislosti s jeho nejasnými příjmy. To on nejsilněji nevražil na novináře v okamžiku svého úprku z veřejné scény, utíkal před nimi parlamentními kuloáry a neodpovídal na otázky s komentářem, že novináři jsou podlí lidé, kteří zkreslují pravdu a činí mu zlo. Gross nepochopil, že pravou podstatou žurnalistiky není činit "dobro" nebo "zlo", nýbrž obnažovat pravdu, ať už je jakákoli.
Není ovšem pravda, že by mnozí z těchto politických stěžovatelů neměli v ničem pravdu. Novináři umí zkreslovat fakta, dokážou stranit a dovedou ze srdce nenávidět. Své o tom ví Václav Klaus, médii opěvovaný v první půli 90. let jako tvůrce ekonomické reformy, a stejnými médii, často týmiž novináři, stejně vehementně odsuzovaný v období kolem Sarajeva, mnohdy až doposud. Oba póly byly chybou novinářů: bezmezný obdiv a adorace, i bezmezná zášť a difamace. Obojí totiž mělo citový, nikoli rozumový základ.
Když se vrátíme ke slovenskému tiskovému zákonu, nelze než konstatovat, že je nešťastný. Ona je ale nešťastná svým způsobem především slovenská politika. Tamní koalice, slepená z Ficových socialistů, Slotových nacionalistů a Mečiarových mečiarovců má jediný smysl a účel: zachovat a rozmnožit moc. Tu a tam se přitom stane, že vláda udělá dobrý krok, tu a tam špatný.
Její nesourodost je ale frapantní, ostatně stejně jako nesourodost vlády naší, kde dominantní liberály z ODS doplňují křesťanští konzervativci a povětšinou rudí zelení. I zde je důvodem této vlády vládnutí. A opět s rozmanitými výsledky. Není pak divu, že takové vratké vlády se cítí ohroženy a hledají nepřátele. Nejsnáze se nepřítel hledá mezi žurnalisty, v médiích. Protože takový nepřítel je jmenovitý, viditelný a velmi vlivný. Lze na něj svést mnohé neúspěchy. Což občas činí každá vláda. Ta slovenská si to chce posichrovat zákonem.
Má na to právo, ale nic tím nezíská. V příštích volbách se všichni novináři postaví proti ní, podobně jako většina českých stála v roce 2006 proti Jiřímu Paroubkovi. Konce pak budou obdobné.
Přitom existuje snadný recept na uspořádání vztahů mezi novináři a politiky: pokud možno žádný zákon. Čím méně explicitních regulací máme, tím spontánnější autoregulaci jedni i druzí, novináři i politici, budou muset, chtě nechtě, uplatňovat, budou-li spolu navzájem vyjít. A že to chtít budou, na to můžete vzít jed. Jedni bez druhých by totiž neznamenali nic.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6 .