Aneb jak se žije autorovi bez sociálních sítí.

Vážení a milí, v minulém článku jsem učinil poznámku o tom, že Jirka Wagner (RIP), hodný a optimistický člověk, byl živým protipólem sociálních sítí, kde se naserete při každé návštěvě a které ovládá kmen hnisavých kokotů. Vidím to i na svých kolezích ze SOSP, kteří na těch sociálních sítích jsou a kterým tam neustále někdo píše něco sprostého. Tato poznámka mě tedy přivedla k dnešnímu článku.

Svůj Facebook jsem slavnostně smazal koncem července 2019. Uplynuly už téměř tři roky, více než tisíc dnů. Je tedy čas vyhodnotit, k čemu taková změna vlastně vedla. Také pro ty, kdo třeba podobný krok zvažují, ale nevědí, co od něj vlastně čekat.

Začněme těmi dobrými stránkami.

Nikdo vás nenasírá. Typický modus operandi standardního internetového hulváta je otevřít Facebook a napsat vám pod příspěvek “debile, podvodníku, ruský švábe, rudý noku”. Nevyžaduje to prakticky žádné úsilí z jeho strany, dokonce ani přemýšlet nad těmi nadávkami nemusí, používá pořád ty samé. Je to extrémně “levný” způsob, jak se do někoho navézt, protože stojí asi 5 sekund ťukání do klávesnice a nic víc.

kechli

Když vás ale ten samý člověk musí dostihnout pomocí e-mailu, je to už trochu složitější, protože to znamená najít někde vaši e-mailovou adresu, otevřít e-mail a teprve do něj napsat ten urážlivý vzkaz. Ačkoliv je to jen celkem triviální práce navíc – odhadem půl minuty – už i tato velmi mírná bariéra způsobí, že to 99 % hulvátů vzdá, respektive je ani nenapadne to udělat. Frekvence urážek, které mi chodí e-mailem, je minimálně o dva řády menší, než kolik jich bývalo na sociálních sítích. Možná i o tři řády.

(Zde je možný matoucí faktor v tom, že Facebook a spol. strkají vaše příspěvky před oči lidem, kteří vás nemají rádi, kdežto na blog vesměs chodí čtenáři, kteří k němu mají aspoň neutrální vztah.)

Každopádně je to určitá úleva a nejste-li teflonoví, odchodem ze sociálních sítí si přestanete připadat, jako byste neustále hráli vodní pólo v otevřené žumpě.

Nejste vláčen pseudoudálostmi.
Můžete v klidu rozvažovat, o čem napíšete, co ze současného vývoje se vám zdá být důležité nebo aspoň zábavné. Nejste vtahován do debilních diskusí o tom, co zase řekla Pekarová-Adamová nebo komu chce dát exposlanec Volný flákanec.Nahoře - jeden z nejlepších příkladů slabomyslné celonárodní konverzace o tom, jestli pes umřel nebo chcípl (2017)

Tyhle skrumáže jsou naprostá ztráta času, jenže jsou zároveň perverzně přitažlivé, asi jako když míjíte autonehodu a něco ve vás vám říká “podívej se pořádně!” Pokud se odehrávají přímo vedle vás, je snazší se k nim připojit. Navíc vás k tomu někteří jiní uživatelé přímo vyzývají a snaží se vás tam zatáhnout: “co na to říkáš?” A nechcete-li nic říci, snadno přisviští obvinění ze zbabělosti.

Mezi povrchnosti tohoto typu patří i neustálé přebarvování ikonek vlaječkami, které se tvrdě kádrovalo už v roce 2015. Pamatuji si, že jsem to svého času dost schytával za to, že jsem neměl ikonku v barvách francouzské vlajky po masakru v redakci Charlie Hebdo. Dnes bych byl nepochybně za agenta Kremlu proto, že bych si nedal barvy ukrajinské.

Paradoxně nejvíc tuhle konformitu vymáhá postmoderní liberální levice, která jinak považuje národní stát za přežitek a jakékoliv fangličkaření za projev retardovaného “flastenectví”. A nechce si nechat vysvětlit, že vlajka je pro mě osobně projevem hlubší loajality, který zahrnuje i implicitní slib obětovat při obraně dané země život. Takové sliby by se neměly dávat lehce, jedním kliknutím v nějakém softwarovém rozhraní.

Tak těchto věcí jste jako exulant ze sociálních sítí ušetřen.

Dobře, tak ty záporné stránky. Je jenom jedna, ale dost výrazná.

Jste opravdu sociálně izolovaní.
Daleko více než dřív. Mně to zase až tolik nevadí, coby bytostný introvert jsem nikdy nebyl moc vysazený na navazování společenských vztahů a nejlepším kámošem mi byla kniha. Ale pro menší asociály, než jsem já, toto může být nepřekonatelný problém. Bývalí spolužáci vám po promoci opravdu a natrvalo zmizí z očí, stejně jako v době předinternetové; nedozvíte se, kde pracují, jestli se jim narodilo dítě, kde se usadili atd. I když jsou vztahy po sociálních sítích povrchnější než v reálném životě, přece jenom to nějaký druh vztahů je.

Zdroj

Na to by staromilec řekl, že se přece můžete scházet osobně. Teoreticky ano, stejně jako teoreticky můžete rozjezdit parní lokomotivu, která předtím třicet let stála někde v kopřivách. Jenže je to daleko těžší než dřív, protože celá “infrastruktura vztahů” ve společnosti se mezitím změnila, stejně jako ta infrastruktura na železnici.

Běžná střední třída, dojíždějící každý den hodinu a půl mezi office parkem na Palmovce a cenově únosným řadovým domkem někde v Krňanech, už nemá příliš mnoho volné časové kapacity na osobní kontakt. Zvykla si místo toho komunikovat s ostatními na sociálních sítích, protože to se dá dělat i v tom autobuse nebo v autě, stojíte-li zrovna v ranní zácpě na Vídeňské. Tahle skupina lidí už nemá moc chuť a možnost potkávat se po večerech u kafe nebo vína, maximálně je přemluvíte na společný oběd, který budou muset v kanceláři prezentovat jako “pracovní”.

S tím souvisí skutečnost, že na komunikaci po Facebooku si zvykly i obecní a městské úřady, školy a podobné organizace. Je levná, je efektivní, proč by to nedělaly? Důsledek: nejste-li tam, nevíte, co se děje, což může být někdy dost velký problém. Všude existuje skupina principiálních odmítačů Facebooku, ale nedávná výměna e-mailů s jedním radním v mé vlastní obci mě vedla k poznání, že nechcete-li užívat Facebook, jste zařazen do stejné škatulky jako vegani čistící si pravidelně čakry perlovou pomazánkou.

Dá se s tím žít, ale příjemné to není. Zde musíte zaplatit své rozhodnutí tím, že si musíte vybudovat jiné informační kanály, pokud to jde. Slabší povahy zaplatí nejspíš ještě něčím jiným, a to je deprese. Zvlášť u mladých bych toto nebezpečí nepodceňoval.

Hudební epilog

Já vím, že jsem byl missing in action déle než sedm dní.  V předfacebookových časech byla tato chorvatská skupina v České republice docela populární.

ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 5
Páté pokračování série Zapomenutých příběhů, návrat k tradičnímu formátu volného řetězce dvanácti kapitol na různá témata. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti. Kniha je jako vždy doprovázena rozsáhlou obrázkovou přílohou.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

Všechny knihy autora ve zvýhodněném balíčku můžete koupit ZDE.