Začal bych dvěma příslovími s takřka nezničitelnou platností, která si čtenář jistě často připomene: Ševče, drž se svého kopyta a Kdo chce kam, pomozme mu tam. Zcela na závěr pak mám k použití připraveno ještě jedno mimořádně aktuální úsloví.
Přepadla nás demokracie, už je to třicet let, snad všechno se změnilo a z Čechů, Moravanů a Slezanů se staly jedny z nejchytřejších a nejukecanějších národů. Všichni mluví všem do všeho, až příliš často z výsluní tribun, čím dál tím víc se v boji za pravdu předvádějí umělci všeho druhu až po ty nejuječenější a nejuštěkanější, a do politiky se dokonce začali ´presovat´ i sportovní novináři.
Tedy ne všichni, shodou okolností převážně ti veřejnoprávní z Kavčích hor, z instituce soupeřící o popularitu na téže nadmořské výšce s jí neoblíbeným Pražským hradem. Zvláště pan Záruba či paní Vymětalíková si usmyslili, že nám mají co zásadního říci k čemukoli, třeba k veškerým volbám, na adresu osob, jež jim nekonvenují, k manifestacím, ke složení čehokoli, třeba vedení Národní galerie nebo Rady pro Český rozhlas, ba dokonce i ke vhodnosti používání některých slov. Oceňme však přitom, že to dnes činí veřejně, neboli na svou reportérskou hubu, byť si do ní občas nevidí. Bývaly totiž časy, právě ty před třiceti roky, kdy se převážná část členů sportovní redakce tehdejší Čs. televize vyjadřovala slovně či písemně pouze neveřejně na utajené adrese, jak o tom svědčí záznamy ve svazcích StB. Dodnes z oněch časů fungující prošedivělý fotbalový guru Čapek by jistě na tyto své tehdejší kolegy přidal nějakou nostalgickou vzpomínku.
Třeba takovému Robertu Zárubovi se ovšem nedivím. Hokejová sezóna na jaře šampionátem skončí, školní rok na Fakultě sociálních věd UK za další měsíc rovněž, reportérská a učitelská pusa zahálí a přitom svrbí, a tak vznikne to pnutí vyjadřovat se alespoň k politické situaci - imigraci, volbám, různému počtu různých chvilek apod. Lidsky ho chápu, je totiž nešťastník ve zřejmém nezáviděníhodném ideologickém vleku dvou výrazných dam ČT, jimž není praxe ´novinářská nevyváženost až demagogie´ cizí. Tedy po svém prvním vztahu s dnešní paní Witovskou i teď v současném s pokračující paní Fridrichovou. Pak se mu ovšem snadno stane, že tak jak si nikdy nesplete složení reprezentačních útoků, šlápne vedle, když třeba – pochopitelně s nezbytnou narážkou na zoufalé české poměry - oznámí, že slovenský šampionát slavnostně otevře Zuzana Čaputová („jež jako prezidentka vystupuje jako slušný člověk a ne jako hulvát“), ačkoli hlavou státu byl v té chvíli stále ještě někdo úplně jiný. Autor své ´slovesné uvolnění´ odbyl jednoduše: „A to mě nedošlo…“, byť to přitom bylo faux-pas na vystřídání.
Zato se divím paní Darině Vymětalíkové Ph.D., Zárubově žačce z fakulty, jež se ve svých nesportovních komentářích vyšvihla ještě o jeden level výš třeba při mudrování o Babišově potvrzeném údajném agentství či sýčkování o tom, jak při premiérově spolupráci s Okamurou a Filipem ´můžeme znovu přijít o svobodu´, jako časem přijde o život žába v hrnci na sporáku. Nebo třeba když do polemiky na Twitteru, v níž upozornila některé vzpomínající, že se „neměli líp kvůli komunismu, ale navzdory jemu“, vložila bezesporu své bohaté životní zkušenosti, protože pád bývalého režimu přivítala jako politicky vyspělá devítiletá dívenka. Zcela mimořádnou, neb urážlivou se pak stala poznámka o nešťastných a zřejmě přitroublých obyvatelích severní Moravy („Ti lidé se tam nemají dobře, mimo jiné kvůli Zemanovi a jeho politice 90. let, ale bohužel nejsou moc chytří. Vzali si do hlavy, že Zeman kope za ně, racionálně jim to nevysvětlíte. Jsou plní frustrace a nenávisti.“) To už bylo dost i na bulvár: ´Nebo se snad sportovní reportéři a komentátoři transformují do odborníků na politické a společenské otázky? Že by dostala školu Jaromíra Bosáka?´ zeptal se v této souvislosti Expres.
No a to jsem se přitom ještě pořád nedostal k tomu, o čem jsem se rozhodl psát především, tedy jaká slova je vhodné či nevhodné v současné hovorové češtině (a že je tedy příšerná!) používat. Paní redaktorka Vymětalíková, když zase před nedávnem vyklouzla ze své sportovní ulity, to ve veřejnoprávní televizní debatě natřela nepřítomnému panu Jandákovi, jenž použil vůči jednomu novináři (jednomu z těch, jejichž jména není nutno propagovat), jednoznačný hodnotící termín ´vodpad´: „Já jsem asi dvě minuty přemýšlela, proč jste vodopád. Slovo vodpad mě vůbec nenapadlo. Vokno. Vovoce. Ježíš, to je pračlovíček,“ bavila se na jeho konto upřímně. No, pane Jandáku, ex-ministře kultury, ex-poslanče a člene Rady Českého rozhlasu, pračlovíčku dámy z televize, upřímně řečeno vodpad vopravdu není vobvyklý voslovení, stejně jako slova vokno, vokolí, vodpoledne, vopice, voblíznout a vostatní. Ale, přiznám se, mně to k vašim ryze lidovým jednoduchým a prostořekým postavám docela sedne.
A vy, paní redaktorko Vymětalíková, doktorko filozofie, račte dovolit při vašem vzdělání (děkuji za vnuknutí, Vlasto Buriane!), jak jste na tom sama? Jestlipak byste někdy, když třeba moderujete svůj, jak tvrdíte voblíbený fotbalový sestřih Dohráno, v souvislosti s jistými fotbalisty použila spisovný termín ´otroci´? Asi ne, to by se vám pěkně Hradečtí vysmáli. A přitom votroci je totéž šlápnutí mimo jako vodpad. Ale tohle je jenom vůči vám takové malé symbolické rýpnutí nevalného významu. Mně totiž jde především o něco jiného: proč z pozice vzdělané vystudované novinářky tolerujete to někdy až buranské mršení češtiny i odborné terminologie při přenosech naštěstí jen jedné party sportovní redakce, té s valným přispěním houfu tzv. externistů, kteří sice vyšli z nějakého fotbalového prostředí, přitom však někdy jakoby ne ze základní školy. Cožpak to nevnímáte?
Tak vám tedy z příspěvků této party do české i odborné mluvy něco připomenu. Můžete například sportovní veřejnosti, zvláště té milující rodný jazyk, prozradit, v čím kavčím mozečku se vylíhly a kterému odpovědnému kavčímu mozku, pravděpodobně výkonnému řediteli ČT sport Ponikelskému, poté nevadí používání neuvěřitelných ´odborných´ hovadin jako ´hroťák, podhroťák či střeďák´? Proč při hodnocení používají komentátoři neuvěřitelně pitomá přirovnání ´hráč nemá kvalitu dopředu´ případně ´nemá kvalitu jeden na jeden´? Co znamená v komentáři konstatování přihrát nebo vystřelit ´z jedničky´? Co je to ´průnikovka´? Jak se ´pasíruje´ přihrávka? A jak to vypadá, když je dobře
´natajmovaná´?
Proč o hře, která se uskutečňuje stejně jako všechny jiné kolektivní na hřišti v horizontální rovině, v ČT tvrdíte, že ´probíhá nahoru–dolů´? Jak může hráč ´přihrávat pod sebe´, když pod sebe se může člověk akorát tak vydělat? Proč, navzdory všeobecně známé odborné terminologii, je terminus technicus přímý volný kop v interpretaci kolegů buď ´přímák´ nebo ´trestňák´? Kde jste vzali termíny jako ´vápno´ či ´šestnáctka´, které fotbalová pravidla ani odborná literatura neznají, protože se ve skutečnosti jedná o brankové či pokutové území? Že se tak běžně mluví? A to snad vaši odborní redaktoři, všichni ti Bc., Mgr., Ph.D. či PhDr. vyšli z hospod a ne z vysokých škol? Asi jste na fakultě neměli geometrii, a proto vám zřejmě nevadí, že obě zmíněná území tvaru obdélníku jsou vašimi odborníky neustále vydávána za velký či malý čtverec. Závěrem nám ještě prozraďte, kdo z nadřízených schválil českým redaktorům České televize používání nelibozvučného nečeského termínu ´presovat´, jako by se jednalo o výrobu kávy. To máte na Kavkách až takovou svobodu projevu, že můžete plácat úplně cokoli, ačkoli televizní diváci přitom úpí a je jim – a to za vás - trapně? Nejste jediná stanice, která vysílá fotbal. Jste však jediní, kdo to dělá tak neuvěřitelně zoufale.
To vše mně, jako bývalému hráči, rozhodčímu i fotbalovému novináři dlouhodobě vadí. Proto jsem před časem sepsal a i vydal útlou brožurku Jak po průnikovce vystřelit z jedničky s podtitulem Cesta do hlubin mozkových závitů fotbalových komentátorů. Pár výtisků jsem věnoval členům patřičného oddělení sportovní redakce České televize. Nečekal jsem poděkování, nedočkal se však ani nějakého nepřiznaného poučení. Ale ono to vlastně pasuje na celou tuto ´kavkárnu´: kdákají si tam, co jim slina do zobáku přinese.
Na začátku jsem slíbil, že se po dvou úvodních příslovích rozloučím ještě jedním úslovím, nyní adresovaném na Kavčí hory nejen paní doktorce filozofie a jejímu ´vodpadu´: Každý by si měl nejdřív zamést před vlastním prahem.