MÉDIA: Tanec kolem Tuny
Jan Tuna byl podle vyjádření zástupce managementu TV Nova trestán za to, že „nerespektoval základní pravidlo vnitroredakční komunikace v každém sdělovacím prostředku - svůj krok předtím, než jej udělal, nekonzultoval se svým nadřízeným.“ Tím Ondráček zužuje mnohými komentátory naznačovaný vztahový trojúhelník novinář - manažer sdělovacího prostředku - politik na jednoduše vymezené a pouhé dva body: novinář a jeho nadřízený. Ondráček svůj postoj vyjádřil lakonickou větou: „Veřejně korespondovat s jakýmkoli veřejným činitelem bez vědomí vedení redakce je věc, kterou novinář prostě dělat nemá.“
Martin Ondráček má jistě velký kus pravdy. V Tunově dopise mohla být citelná stopa egocentrismu, který bývá ostatně prvoligovým novinářům vlastní. Nakonec k tomuto pocitu vlastní výjimečnosti své celebrity tato televize tradičně vychovává. Již od počátku se TV Nova netajila tím, že v jejím týmu pracují jedineční, nenahraditelní a nejlepší novináři, moderátoři, dramaturgové atd. To byla – a domnívám se, že v logice komerčního média správná – politika Vladimíra Železného. Najít na ulici „no name“, udělat z něj hvězdu, podvázat si ji sítí smluv a na tom víceméně marketingovém produktu pak vydělávat. Ostatně Vladimír Železný neměl příliš na výběr – v r.1999 se k němu v důsledku roztržky s mocným Ronaldem Lauderem odvrátila většina českých médií a novinářů, pro mnoho lidí bylo čímsi nemyslitelným pracovat v Železného „nové“ Nově. Železný tedy objevoval po soukromých rádiích a jiných méně celebritních prostředích a objevil mj. i Jana Tunu. Tuna nelenil a udělal pro svou veřejnou image vše, co uměl. Sehrál roli věčně udýchaného, spěchajícího, uštvaného reportéra, který je neustále na stopě NĚČEMU. Není divu, že kromě mnoha normálních diváků mu tuto roli takříkajíc i s navijákem spolkli i méně důvtipní čeští politici, kteří na Tunu tím pádem měli čím dál větší dopal. Z obecného dojmu, že Tuna a „jeho“ Nova jde někomu v patách, byl jen krůček k opravdu nerozvážným Paroubkovým výrokům o novinářích, kteří jsou v žoldu ODS.
To všechno je pravda. Ale nic z toho není v rozporu s činem a jeho důvody podle výkladu Jana Tuny. Tuna napsal expremiérovi dopis, který byl asi nešťastně formulován, ale sám Martin Ondráček svým líčením vlastně potvrzuje pravdivost jeho obsahu. Proč tedy tolik humbuku, teatrální stahování Tuny z funkce a distancování se od jeho dopisu před veřejností (rozuměj: před politiky)? Nova si chce zachovat zdání nezávislého a nestranného média. To by bylo v pořádku. Ale tuto nestrannost a nezávislost by projevila mnohem spíše tím, když by se za Tunu v jeho při postavila. O tom asi není diskuse. Takto – možná v nejlepším úmyslu podržet se štábní kultury – Tunovi podtrhla jeho židli a udělala z něj před očima veřejnosti (a hlavně politiků) bezzubého kašpárka.
Martin Ondráček správně píše, že pro zaměstnance v médiu, novináře, platí za hlavní zákon princip loajality k nadřízeným, princip vnitřní komunikace a vertikální odpovědnosti. Nemohu se však zbavit dojmu, že všechny tyto – obecně platné – argumenty tu stojí jako záminka či opožděné zdůvodnění nepromyšleného (či naopak až příliš vyspekulovaného, do svědomí šéfům Novy nevidím) kroku. Vedení Novy předhodilo Tunu podle mého mínění úplně zbytečně jako oběť na politické ohniště. Tím z celého nepříliš významného skandálku vlastně sama vyrobila KAUZU. Možná to bylo cílem, aby byl onen „zásadový“ distanc vedení od neposluchy dobře vidět a slyšet. Možná to byl jen vedlejší produkt zbytečně zjitřených emocí. Každopádně to bylo zbytečné. Nova zamíchala Tunův původně jen slabý koktejl a vyvolala bouři ve sklenici vody. Když nakonec Martin Ondráček říká, že to není tak, že se Nova „chce zbavit zásadového a nezávislého novináře, nýbrž že problém je prostě jinde - v tom, že v každém zaměstnání je nutno dodržovat pravidla a že za každé jejich porušení přichází trest,“ jen sám posiluje podezření, že právě o to poslední jde ve věci nejméně.
(Psáno pro Česká média)
