29.11.2021 | Svátek má Zina


MÉDIA: Takhle lhát, to by snad mělo být trestné

16.2.2009

Mladá fronta Dnes je tak rozčilená rozhodnutím presidenta republiky, že přece jen podepíše zákon o trestnosti nezákonného zveřejňování policejních odposlechů, že dala zprávu na první stránku pod titulkem Zákon proti novinářům bude platit. A aby bylo všem úplně jasné, co tím má na mysli, přidal list i podtitulek: Prezident Klaus podepíše normu, která omezuje svobodu slova.

Už jen ty titulky jsou neslušné a zavádějící. Zákon není zaměřen PROTI novinářům. Zákon je zaměřen proti těm, kteří NEDODRŽUJÍ zákon. Kromě toho by titulky nad zprávami měly být jiné než titulky nad komentáři. Měly by informovat, nikoliv komentovat.

Navíc vskutku nejde o svobodu slova, nýbrž jde o ochranu osobnosti. Je lhostejné, zda se novinář X či žurnalista Y nebo reportérka Z domnívají, že ten či onen odposlouchávaný je notný kus lumpa, ba přímo darebáka, který si žádnou ochranu nezasluhuje. Ať už jsou české soudy jakékoliv, tohle rozhodnutí je na nich, nikoliv na novinářích. Jenom soudy totiž mají právo nahlédnout do všech podkladů, na nichž stojí obžaloba, i do těch, o které se opírá obhajoba.

Čímž se dostáváme k další polopravdě, neboli lži, jíž se MF Dnes dopouští. Přečtete si tuto zásadní (a první) větu z textu reportáže: “Brzy bude v Česku možné trestat novináře pěti lety vězení, pokud zveřejní údaje z policejních odposlechů.“

Krása, ne? Gulagy jsou za rohem. Až na to, že zákon nevylučuje, aby novináři obtiskli třeba i celý záznam, pokud zazní v soudní síni při přelíčení s osobami, jichž se týká. Čili: rozhodně nezapovídá zveřejnění jako takové, pouze vymezuje, kdy se to smí a kdy se to nesmí.

Kdyby čeští novináři znali pojem ochrana osobnosti, možná by se zamysleli. Možná by se také zamysleli, kdyby je někdo u policie obvinil z krádeží, co já vím, jízdních kol, policie by si je v rámci vyšetřování tajně nahrála, nějaký rádoby zásadový policajt, který nemá asi tušení, že ho váže služební přísaha, by tu nahrávku, třeba i tvrdě sestříhanou, prodal jiným novinářům a ti by z toho udělali šlágr sezóny.

Jenže čeští novináři se chovají jako nečistokrevní pejsci utržení od řetězu, v domnění, že svoboda je - alespoň pro ně - pojmem zcela absolutním. Třeba by stálo za to, aby si uvědomili, že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Berou vážněji sebe než svobodu, ať už slova nebo čehokoliv jiného. A v tom je základní chyba. Doslovný citát z MF Dnes: “Prezident tak nevyslyšel výzvy českých médií ani mezinárodních organizací, aby vrátil do Sněmovny první zákon, který od roku 1989 výrazně omezuje svobodu slova. Naopak se za toto rozhodnutí velmi výrazně postavil.

V odpovědi na dopis šéfredaktorů všech významných českých médií napsal, že si zveřejňováním odposlechů někteří novináři „zvyšují svůj profesionální statut a popularitu“ a že za zveřejněním odposlechů, které svědčí o politické korupci či klientelismu, nevidí žádný veřejný zájem, ale snahu o růst čtenosti či sledovanosti. „Čtenost ani sledovanost ale právě takové kauzy nijak zásadně neovlivňují. To je holý fakt,“ říká však šéfredaktor MF DNES Robert Čásenský.“ Konec citátu.

Kolega šéfredaktor by v první řadě měl definovat slůvko“zásadně,“ a kromě toho by měl svoji řeč doplnit čísly. Když diskutuje s českým presidentem, jinak než s přesnými číselnými podklady neuspěje. Takže shora uvedené dvě věty jsou bohapustým plácnutím do vody.

Za zhruba půlstoletí práce profesionálního novináře, nejdříve v bývalém Československu, teď málem třicet let v Kanadě, jsem zjistil jednu strašně důležitou věc. Novinář není nadčlověk. Novinář je občan jako každý jiný. Se stejnými právy i se stejnými povinnostmi. Navíc by novinář, člověk v neobvyklém postavení, z něhož může oslovovat velká množství lidí, měl v sobě držet taky trochu naprosto základní úcty k těm, pro které píše, ale i k těm, o nichž píše. Aby se novinář tvářil jako policajt, vyšetřující soudce, soudce, předseda senátu, porota, vězeňský hlídač a popravčí v jednom, to nejde.

Mnozí mí přátelé v Česku, většinou novináři, mi tvrdí, že nevím, o čem mluvím, že nebýt hrdinných českých Bobů Woodwardů a Carlů Bernsteinů, hrdinů bitvy ve skandálu jménem Watergate, většina vysoce postavených českých politiků i jiných šejdířů by se nikdy nedostala před soud.

To je přinejmenším hypotetické sdělení a jinak ho nelze brát. Nikdo nedokázal ani jeho pravdu, ale ani opak. Kromě toho, několik zasvěcenců zjistilo, že není pravda, že účel světí prostředky, ale naopak, je pravda, že prostředky mnohdy znesvětí účel.

Stejně, jen tak na okraj, je ohromné úsměvné, ba směšné, že se čeští novináři musí mermomocí ohánět reportéry z washingtonskeho Postu. Jedním z prvních průkopníků zkoumajícího (dnes v Česku módně zvaného investigativního) novinářství byl jistý Egon Erwin Kisch. Ironické je, že “zuřivý reportér“ dlouhou dobu působil v budově v Panské ulici, kde pak léta sídlila i Mladá fronta.

Nejdůležitější ale je, že většina aktérů sporu o odposleších zapomíná na drobnost nejdůležitější. Má-li v Česku fungovat, ale OPRAVDU fungovat, demokracie, bude to nejdříve znamenat, že budou všichni, ale OPRAVDU všichni, včetně novinářských nadsamců, dodržovat zákony. Jak zákony slušnosti, tak zákony, které přijali jejich volení zástupci. Potom teprve může vzniknout právní stát, což je jeden ze základních pilířů demokracie.

A k demokracii nevedou žádné zkratky, i kdyby se tvářily sebeušlechtileji.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.