Zpravodajské hry jsou poměrně běžná věc. Špatné je, když jsou jejich součástí média

Na aféru s únikem informací z policie do firmy ABL je možné nahlížet z různých úhlů. Tím spíš, že o nevhodnosti, slušně řečeno, toho, aby ministr lhal, již bylo popsáno papíru dost. Je na čase vidět celou záležitost i z jiných konců.

Příznačné je, kdo se nad aférou pohoršuje nejhlasitěji. Jsou to politici a novináři. Jenže právě od části z nich to silně zavání pokrytectvím. Proč? Protože právě tyto dvě skupiny, respektive jejich část, moc dobře ví, jak to s podobnými úniky chodí. A co hůř, někteří z nich si na únicích s jistou nadsázkou založili svoji živnost.

Takže jak to vlastně funguje? V policii a tajných službách se schází jedna z nejcennějších komodit současnosti: informace. A právě tady je zakopaný pes. V zemi, která je v indexu vnímání korupce dlouhodobě kdesi za Jordánskem a Saúdskou Arábií, není divu, že k různým svodům nezůstávají lhostejní ani pracovníci zpravodajských služeb a police. Ale pozor, řeč tady není o pěšácích kdesi v ulicích. Ti se zpravidla k (lehce zobchodovatelným) informacím v podstatě nedostávají.

Černého Petra tady jednoznačně drží členové středního a hlavně vysokého managementu těchto institucí. K těm se informace sbíhají z logiky věci. A je zřejmé, že občas neodolávají příležitosti zúčastnit se místních mocenských hrátek. Taková spolupráce ostatně bývá štědře odměněna. Zajištění kariérního vzestupu je jenom jedna z forem projevu „vděčnosti“ ze strany politiků. Ostatně to, proč právě o bezpečnostní resorty vybavené pravomocí sbírat informace bývá při koaličních půtkách největší rvačka, to potvrzuje.

Informace jako zbraň Ale jakou mají tyhle informační čachry souvislost se „sedmou velmocí“? Je to jednoduché. Někdy je, v rámci šachové partie naší politicky a byznysu, potřeba tak trochu rozhýbat figury. Či v krajním případě zlikvidovat nepohodlného soka. Ale nežijeme zatím naštěstí v Itálii sedmdesátých let či v Rusku současnosti, aby se podobné spory pravidelně řešily pomocí dobře mířené kulky. Tedy až na drobné výjimky.

Zpravidla se nabízí řešení elegantnější, tedy kompromitace. A zkušení matadoři tuzemského „politicko-obchodního komplexu“ mají k dispozici vše potřebné. Informace od svých přátel z bezpečnostních sborů a také kanál, jak je napumpovat do veřejnosti. A jsme u médií. Dovolme si však napřed malou odbočku.

Kontrola veřejné moci a politiky je legitimním úkolem médií a patří k nim samozřejmě i odhalování politických a korupčních skandálů. Jenže to má malý háček. Zásadní a usvědčující informace ze zákulisí politiky a byznysu neleží na chodníku. A dostat se k nim vybaven právy a povinnostmi běžného občana, neboť novinář není nic jiného, je velmi obtížné. Leckdy to je vzhledem k tomu jak, kdy a kde se různá zajímavá ujednání odehrávají, zcela nemožné. Naopak policie a civilní či vojenské zpravodajské služby jsou i pro tyto případy vybaveny personálně, legislativně i širokou škálou operativních metod. Jenže to má jedno úskalí.

Vše je pěkně pod kontrolou Operativně získané informace není možné jen tak rozdávat. Ba právě naopak. Podléhají zpravidla utajení. Aby utajení fungovalo, má každá taková instituce svoji obdobu bezpečnostního odboru. Ten má za úkol mimo jiné bránit právě úniku informací. Pokud některý novinář pravidelně publikuje podklady, které mají evidentní původ v operativně pátracích akcích, každý „bezpečák“ by měl být ve střehu s otázkou: „Jak to, že od nás tečou informace?“ Únik utajovaných dat z policie či tajné služby je totiž bezpečnostní riziko jako hrom. Pro stát i jednotlivce. Takže pokud někdo publikuje výsledky sledovačky či odposlechy vysokého politického či státního činitele nebo jiné vlivné osoby, je každému operativci jasné, že to není výsledek práce nadšeného žurnalisty, ale výsledek práce zcela jiných profesionálů. Novinář nemá možnosti a prostředky, jak vést několik týdnů trvající sledovačku či dokonce odposlouchávat telefony. Tím méně vytahovat materiály z tajných spisů.

Dlouhodobé úniky informací k novinářům nemohou policie a zpravodajské služby neodhalit. A je jasné, že pokud by tento tok informací bylo nutné identifikovat a zastavit, už by se to dávno stalo. Jenže se to neděje. Co to znamená? Je to jednoduché. Mezi zpravodajci se tomu říká „vlivovka“, tedy vlivová agentura. Informace jsou vypouštěny prostřednictvím spolupracovníků služby jako součást nějaké operace, nějakého záměru, kterému se leckdy říká zpravodajská hra. Že na zpravodajské hře není nic špatného? No, jak kdy. Co je ale špatné zcela určitě? Když se novináři stávají součástí zpravodajských a mocenských her a zapomínají o tom navíc své čtenáře informovat.

Čtenář totiž má právo znát odpověď na otázku „cui bono“, v čí prospěch. Pokud to média nevysvětlují, stávají se součástí mocenských her a manipulací s veřejností. Což se v České republice děje. A čím dál intenzivněji.

LN, 29.1.2011

Autor je šéfredaktor serveru Policista.cz