Chystala jsem se, že se ve čtvrtek vypravím do Břevnova rozloučit se s Ivanem Medkem, jenže jsem ve středu večer chtěla dokončit nějakou práci, a než jsem se vzpamatovala, byly čtyři ráno - a tak jsem zaspala. Plánovala jsem si, že budu psát o poklidném zimním dni, o tom, že mi za oknem narostlo třináct rampouchů a jak mě to potěšilo, a o tom, že sněhové závěje v lednu jsou snad běžná věc, a ne rovnou kalamita. A taky o tom, jak mě potěšilo, že sníh má uklízet město, a ne domovníci. Taky jsem jeden čas dělala domovnici, tedy uklízečku chodeb, schodišť a chodníků, a vím, jaká dřina je odklízet sníh a jak to člověka stresuje. A taky upozornit pražské radní, nebo kdo má odklízení sněhu na starosti, že by se sníh měl odklízet i u naší autobusové zastávky, kde je hnusná šedá rozbředlá hromada vysoká nejméně třicet centimetrů, takže nastoupit do autobusu vyžaduje dost nepříjemnou akrobacii...

Jenže plány jsou jen plány, dopadlo to úplně jinak. Vstala jsem pozdě a v mizerné náladě, jakou člověk mívá, když neudělá to, co chtěl a měl. Místo abych byla na mši v překrásném chrámu v Břevnově, seděla jsem u počítače a proklínala osud. A Českou televizi. Zjistila jsem totiž, že na kopii filmu, který jsem pro ČT natočila, chybí český úvod.

Nečekala jsem, že televize bude nad trojdílnou řadou filmů o dnešním pohledu na válku v Náhorním Karabachu jásat: docela dobře chápu, že je to téma, které zajímá nevelký okruh diváků, takže sledovanost nebude trhat rekordy. Jenže zákon České televizi ukládá vysílat i pro menšiny... Čekala jsem ale, že se televize bude chovat aspoň v tom základním slušně. Nikoli. Ač se dva ze tří filmů už vysílaly, nemám pořád správnou českou kopii. A na kopii s „mezinárodním pásem“, to znamená v původním jazyce, chybí úvod, jak už jsem si postěžovala. Na rozdíl od České televize vím, že na světě existuje poměrně dost lidí, které problém Náhorního Karabachu zajímá. Většina z nich je ovšem oproti českým divákům ve fatální nevýhodě - neumí česky. Nechala jsem si tedy přeložit do angličtiny text (původně ruský) a objednala si studio, abych „mezinárodní“ kopii opatřila titulky a poslala ji těm, koho to zajímá. Na filmu je samozřejmě logo ČT, takže by to pro televizi byla reklama. Bylo mi jasné, že televize anglické titulky nepořídí, práci a hromské peníze za překlad a studio jsem pokládala za vlastní povinnost - nemůžu přece od České televize chtít, aby dbala na zájmy nějakých lidí, které vůbec nezná a kteří za ni nebudou lobbovat.

Ani jsem se nepokoušela televizi přesvědčit, že existují i hodnoty, které se nedají převést na peníze -svým kočkám taky nevysvětluju, že jsou na světě cenné věci, které se nedají sežrat a někdy ani očichat. Nechtěla jsem nic jiného než kopii vlastního filmu. Ale vydobýt z toho zatraceného baráku na Kavčích horách aspoň to, co se pokládá za běžné, je otravné úsilí, které trvá už víc než měsíc - a nejde to a nejde.

Abych zahnala vztek, ulomila jsem jeden rampouch, olízla ho a zavzpomínala na dětství.

LN, 15.1.2009